Chvála pravidelnosti aneb Ročenka české architektury a antologie Nejlepší české básně

„Čeští architekti by si měli před spaním číst básně.“

(Rostislav Švácha)

Mám rád pravidelnost. Věci a události, které se dějí pravidelně každý rok, mne uklidňují. Netrpím z nich pocitem, že jsem zase o rok starší. Ne. Vyhlížím je, těším se na ně jako malé dítě na Vánoce, které mám i jako dospělý stále velmi rád.

Právě v dnešních dnech se jedna taková pravidelná událost odehrává ve městě Olomouci. Kdo je vnímavý a otevřený, nemůže ji přehlédnout, neboť z divadelního zákulisí prostupuje do ulic a veřejného prostoru města. Festival Divadelní flora Olomouc v letošním roce slaví jubilejní 20. ročník.

Před necelým měsícem vyšla „Ročenka české architektury 2014 – 2015“. V roce 1999 vyšla první publikace, která mapovala současnou architekturu v rozmezí let 1989 – 1999. Poté na ni každý rok navázala nová, aktuální ročenka.

Ročenky české architektury vydává společnost Prostor. K sestavení každé ročenky je vyzván některý z českých architektů (v minulosti např. Petr Pelčák, Jan Šépka, Svatopluk Sládeček nebo v loňském roce Zdeněk Fránek), kterému připadne za úkol zmapovat, objet, posoudit a vybrat přibližně kolem pětatřiceti aktuálních novinek z české architektury. Za celou dobu se v ročenkách vyskytly stavbičky malého měřítka (náhrobek hudebního skladatele Jana Nováka na Ústředním hřbitově v Brně), projekty pomíjivého, dočasného charakteru (scéna divadelní inscenace „Korespondence V+W“ režiséra Jana Mikuláška), rodinné domy, rekonstrukce náměstí, rekonverze industriálních objektů, budovy velkých měřítek a dokonce i soukromý ostrov na Maledivách.

náhrobek hudebního skladatele Jana Nováka na brněnském Ústředním hřbitově je malým architektonickým dílem od Svatopluka Sládečka

Náhrobek hudebního skladatele Jana Nováka na brněnském Ústředním hřbitově je malým architektonickým dílem od Svatopluka Sládečka.

 

Osobností pověřeného architekta je samozřejmě výběr staveb ovlivněn. Domnívám se, že takovéto konkrétní oslovení jednoho člověka, odborníka ve své profesi, má přesto svůj význam a sestavování ročenky tak nese až jistý půvab.

Sestavením letošní Ročenky české architektury byla pověřena Jitka Ressová. To mne potěšilo, jelikož jsem se s touto zlínskou architektkou nedávno setkal na olomoucké prezentaci Gahurova prospektu ve Zlíně, který jsem sám měl možnost zažít. Navíc je pro mne vždy zajímavé sledovat, co do spíše mužské záležitosti (nemám to vůbec, ale vůbec rád, takové to přežité dělení na mužské a ženské, ale nevyhnu se tomu) přinese pohled ženský.

Revitalizace tzv. Gahurova prospektu ve Zlíně je dílem Jitky Ressové a studia Ellement.

Revitalizace tzv. Gahurova prospektu ve Zlíně je dílem Jitky Ressové a studia Ellement.

 

„Nedívám se na architekturu jen po formální stránce, spíš mě zajímá, co, proč a jak vzniká a jaký přínos to má pro dané místo a lidi. Mám ráda i odkrývání příběhů, které si projekt a stavba s sebou nesou, a to už od prvotních impulsů“ (Jitka Ressová).

Na výběru Jitky Ressové mne nakonec nemnoho věcí překvapilo, ale snad všechny mne mile potěšily. Jelikož aktuální dění v architektuře soustavněji sleduji, jsem takzvaně v obraze. Nechybí tudíž poměrně dobře známé konverze, jakými jsou obnova pivovaru v Lobči u Mšena na Kokořínsku nebo Centrum stavitelského dědictví v Plasích.

Revitalizace muzea v Litomyšli je dílem Josefa Pleskota.

Revitalizace muzea v Litomyšli je dílem Josefa Pleskota.

 

Dvakrát je ve výběru zmíněn architekt Josef Pleskot, a to nástavbou vysoké pece v ostravských Dolních Vítkovicích a revitalizací muzea v Litomyšli. Vždyť právě na zvelebování Litomyšle a areálu Dolních Vítkovic Josef Pleskot pracuje soustavně již několik let, nutno říci, že velmi zdařile.

Nástavba Vysoké pece v Ostravě, tzv. Bolt tower. Opět Josef Pleskot.

Nástavba Vysoké pece v Ostravě, tzv. Bolt tower. Opět Josef Pleskot.

 

Architektka si nemohla nevšimnout, jak vzkvétají Líbeznice, malá obec na sever od Prahy. Zmiňuje ji hned ve dvou případech, a to při rekonstrukci veřejných budov a při nové budově Základní školy od ateliéru Projektil architekti. Potěšilo mne, že některé projekty, které jsem viděl v době rozestavění, byly již zrealizovány a alespoň díky fotografiím mohu vidět, jak se je podařilo dokončit (vstupní budova Punkevních jeskyní v Moravském krasu nebo revitalizace parku ve Zlíně).

Některé nedávno dokončené realizace mám, jak se říká za humny: rekonstrukce synagogy v Lošticích, revitalizace veřejného prostranství v Bukovanech a interiér kabinetu na zámku v Kroměříži.

Revitalizace veřejného prostranství v Bukovanech je dílem architekta Michala Sborwitze.

Revitalizace veřejného prostranství v Bukovanech je dílem architekta Michala Sborwitze.

 

Rozhlednu na Kelčském Javorníku, nejvyšším vrcholu Hostýnských vrchů, jsem navštívil krátce před vydáním Ročenky.

Rozhledna na Kelčském Javorníku.

Rozhledna na Kelčském Javorníku.

 

A nakonec k památníku Brána svobody u Mikulova, pod kterým jsou podepsáni brněnští architekti Tomáš Pilař a Ladislav Kuba, jsem si udělal výlet na kole až na základě pročtení knihy.

Památník Brána svobody u Mikulova upomíná oběti železné opony.

Památník Brána svobody u Mikulova upomíná oběti železné opony.

 

V tom vidím také osobní význam knihy pro mne samotného. Ačkoliv je kniha sama o sobě krásně zpracovaná a listovat v ní v pohodlí domova je učiněnou radostí, nutí mne vyjíždět do kraje a poznávat zmíněná místa. Už se tak třeba těším, až ochutnám kávu v liberecké kavárně ve foyeru kina Varšava, přijedu na návštěvu ke švagrové do Litoměřic a vystoupím na novém autobusovém nádraží, případně zavítám na festival Dokumentárních filmů do Jihlavy, kde budu moci vedle dokumentů obdivovat i architektonickou podobu festivalu. Ta totiž, jak je patrné i nyní v Olomouci, tvoří nedílnou součást kvalitního festivalu.

Když architekt Petr Všetečka sestavoval „Ročenku české architektury 2010 – 2011“, napsal, že … „architektura je hledáním vztahu stavby a básně.“ Oslovil přitom architekty vybraných realizací, jestli by k jeho výběru mohli přidat své oblíbené básně.

Na současné architektuře dnes řada lidí spíše hledá nedostatky a nešvary. Ta stavba je ošklivá. V tom bych bydlet nechtěl. Na náměstí chybí zeleň. Je to příliš šedé, takové chladné, sám beton, je to jako nedodělané. V lepším případě Ta stavba není špatná, ale do daného místa se nehodí. Architekti se mnohdy nesetkávají s pochopením, sami si stěžují, že není vypisováno dostatečné množství architektonických soutěží, jako je tomu zvykem na Západě. Poesie je v podobné situaci. Většinoví čtenáři ji nečtou a z toho vyplývá logický důsledek, že se nevydává, a když už, tak jen v malých nákladech, spíše zavedená jména, debutant aby vydával svépomocí. Ve výsledku to vypadá, že básníci píší jen pro ostatní básníky a kvalitní současnou architekturu zase ocení jen architekti, což dělá např. titulem Architekt roku 2015 ověnčený Adam Gebrian, přestože postavil jediný dům a to ještě tak marginálního významu, jako dům pro svoji tchýni.

Od roku 2009 na konci každého roku v brněnském Nakladatelství Host vychází sbírka „Nejlepší české básně roku…“. Na výběru básní se zpravidla podílí dvojice literární kritik či editor a básník s tím, že každý rok se dvojice obměňuje. Jedná se tedy o podobný princip, jaký jsme viděli u Ročenky české architektury. V roce 2009 se k takové spolupráci sešli Karel Piorecký a Karel Šiktanc, o rok později Jakub Řehák a Miroslav Topinka a naposledy, v roce 2015 Petr Borkovec a Tomáš Gabriel.

Současnou poezii nesleduji tak soustavně jako architekturu. Nové počiny v architektuře člověk hned tak nepřehlédne, kdežto přehlédnout dobrou báseň není obtížné. Bedlivěji sleduji Radka Malého, který pochází z Olomouce; ostravského básníka Petra Hrušku, který mne učil v Brně dějiny české literatury a já na jeho přednášky nemohu zapomenout; do třetice Karla Šiktance, kterého mi Petr Hruška přiblížil jak svojí přednáškou, kdy jsem mu visel na rtech a hltal každé jeho slovo, tak i knihou monografií „Někde tady“. Tři básníci, to není příliš. Proto jsem moc vděčný, že za mne někdo, komu mohu důvěřovat (jsou to přeci editoři, literární kritici, básníci…), vybere stovku básní, které by mi během uplynulého roku neměly uniknout. A pravidelně se mezi tímto výběrem objevuje trojice básníků, které sleduji. Potěšením tak pro mne byly Nejlepší české básně roku 2014, které s Olgou Stehlíkovou vybíral Petr Hruška.

U památníku Brána svobody jsem se bavil myšlenkou, že ty děti vůbec netuší, co to byla železná opona a mezi železnými stélami tak hrály své hry. Svobodné hry bez nějakého pocitu tíhy. Krása. Dnes si mohou běhat kde chtějí, překračovat hranice, svobodně číst a psát. Až mne mrazilo z uvědomění, že to však není taková samozřejmost, jak jsem si donedávna myslel. Šmahem může  být zase jináč... Ale ne, nebudu sýčkovat. Leč takovéto památníky mají smysl v tom, abychom si uvědomili hodnotu svobody, které se nám dostává.

U památníku Brána svobody jsem se bavil myšlenkou, že ty děti vůbec netuší, co to byla železná opona a mezi železnými stélami tak hrály své hry. Svobodné hry bez nějakého pocitu tíhy. Krása. Dnes si mohou běhat kde chtějí, překračovat hranice, svobodně číst a psát. Až mne mrazilo z uvědomění, že to však není taková samozřejmost, jak jsem si donedávna myslel. Šmahem může být zase jináč… Ale ne, nebudu sýčkovat. Leč takovéto památníky mají smysl v tom, abychom si uvědomili hodnotu svobody, které se nám dostává.

 

Pro vytvoření si základního přehledu o tom, co se v české architektuře a poezii aktuálně odehrává, mohu obě pravidelně vydávané publikace doporučit. V těchto dnech se díky festivalu Divadelní flora Olomouc zase zorientuji na poli divadelním.

Chvála pravidelnosti!

Napsat komentář