Architektura jako odraz doby III.: 1945 – 1989 aneb Obrat jiným směrem

Následující příspěvek může posloužit jako podklad pro výklad či návrh estetickovýchovné lekce o české architektuře v letech 1945 – 1989. Jedná se o období české, respektive československé historie, které přineslo mnoho rozporuplných (nejen) architektonických realizací. Lekce si klade za cíl poukázat jak na ty více tak i méně zdařilé stavby, které v tomto téměř půlstoletí byly postaveny někdy z moci úřední, jindy naopak na ní vyvzdorované. Snad více než v předchozím půlstoletí je toto období v českém prostředí poplatné názvu cyklu „Architektura jako odraz doby“. Lekce má přimět čtenáře – žáka přistupovat k některým kontroverzním stavbám právě s vědomím doby jejich vzniku a k většímu respektu k některým z nich, než-li je předem odsoudí, jak je dnes všeobecným zvykem, kdy toto odsouzení kolikrát vede k zbourání těchto „domů – pomníků“

Čtenář – žák se v lekci seznámí s architektonickými směry socialistický realismus (sorela), bruselský styl, mašinismus, brutalismus a částečně i s postmodernou 80. let 20. století; se jmény Jiří Kroha, Karel Hubáček, Karel Prager, Alena Šrámková a dalšími. Čtenář většinou bude kráčet ulicemi Prahy, zavítá ale i do Liberce, Zlína či Olomouce. Hranice tehdejšího Československa překročí jen pro inspiraci do Anglie a Rakouska. 

Text je doplněn ilustrativní powerpointovou prezentací, úkoly, podněty k diskuzi, odkazy na televizní dokumenty, články a bližší souvislosti překračující rámec samotného tématu architektura.

Veškeré materiály včetně seznamu použité a doporučené literatury jsou v závěru textu.

 

Předchozí kapitoly:

Úvod: Architektura jako odraz doby aneb Česká architektura v průběhu 20. století

Architektura jako odraz doby I.: 1900 – 1918 aneb Vznik moderní české architektury

Architektura jako odraz doby II.: 1918 – 1945 aneb Mezinárodní styl je nám vlastní

1945 – 1989 aneb Obrat jiným směrem

(slide 1)

(Úkol 1)

Po druhé světové válce, po osvobození Rudou armádou v květnu roku 1945 učinila celá společnost obrat směrem k Východu, k Sovětskému svazu, se kterým jsme měli být v bratrství na věčné časy a nikdy jinak. První roky po skončení války se ještě stihly dostavět rozpracované předválečné projekty nebo projekty vytvořené během válečných let, které se do určité míry ještě vyznačovaly kvalitou konce třicátých let.

(slide 2) Josef Havlíček, který v roce 1934 společně s Karlem Honzíkem postavil Všeobecný penzijní ústav na Žižkově, první pražskou výškovou budovu vůbec, je autorem obytného souboru Labská kotlina v Hradci Králové. Řady čtyřpatrových bytových domů jistě nedělají ostudu blízkým stavbám Gočárovým. (slide 3) Zrovna tak osmipatrové bytové domy ve Zlíně od Miroslava Drofy navazují na vysokou prvorepublikovou architektonickou úroveň tohoto moderního města. Totéž platí o kolektivním domě Jiřího Voženílka tamtéž. To však byly poslední vlaštovky individualizovaného pojetí bytových domů pro kolektivní bydlení, které vystřídala masivní výstavba panelových domů. Ty schvátily československá města jako mor, když se od první poloviny padesátých letech staly prototypem levného a typizovaného bydlení. Výstavba panelových domů …„svojí uniformitou, masovostí a primitivností definitivně zlikviduje šanci na návrat architektury do sféry staveb pro bydlení, ba stane se orwellovským prostředkem na totální zglajchšaltování životů miliónů lidé porobených diktaturou proletariátu, kteří od Aše po Košice budou muset mít tutéž postel, tutéž sedačku, tutéž skříňovou stěnu a později i tutéž televizi s týmž programem na stejném místě téhož bytu, protože velikost a půdorysné řešení pár typů staveb opakovaných po celé zemi jejich jiné zařízení neumožní“ (Pelčák 2010: 19). Není pak jistě bez zajímavosti, že první panelový dům u nás byl postaven v roce 1953 ve Zlíně. 

(Úkol 2)

(dokument Příběhy domů: kolektivní soukromí ve Zlíně)

(slide 4) V Brně na meziválečný funkcionalismus navazoval Bedřich Rozehnal budovou Dětské nemocnice, která byla dostavěna v roce 1952. Právě Bedřich Rozehnal (1902 – 1984) byl v následujících padesátých letech …„takřka jediným, kdo si v této neelegantní době, přinášející do naší architektury dosud cizí bezduchost a první zárodky socialistického realismu, dokázal uchovat poezii i šarm“ (Pelčák 2010: 14). Snad pro tyto nevítané kvality byl tento specialista na nemocniční budovy v roce 1960 odsouzený ve vykonstruovaném soudním procesu ke čtyřem letům odnětí svobody.

(textový dokument s fotografiemi Bedřich Rozehnal, architekt, který změnil standard nemocničního prostředí)

(slide 5) Pro podobu a vývoj české společnosti padesátých let se stal zásadním únorový komunistický převrat v roce 1948, který Československo přivedl z dosud alespoň zdánlivé demokracie k totalitnímu zřízení. Tržní ekonomika se stala centrálně plánovanou, komunistický režim zrušil soukromé vlastnictví, zestátnil banky, a obchodní i výrobní podniky. Zanikla privátní architektonická klientela, architekti museli pozavírat své ateliéry a vstoupit do Stavoprojektů, což byly velké státní projektové ústavy. Jedinou možností pro svobodnou tvorbu a život jako takový byla emigrace na západ. Někteří se nehodlali totalitnímu režimu přizpůsobit a ten je svými zákazy dohnal až k sebevraždě, což byl případ Karla Teigeho, který si sáhl na život v roce 1951. Zlín byl od 1. ledna 1949 přejmenován podle československého prezidenta Klementa Gottwalda na Gottwaldov, zdejší Společenský dům od Vladimíra Karfíka pak na hotel Moskva a obuvnický koncern Baťa se stal národním podnikem Svit.

(slide 6) S totalitní stalinskou ideologií v roce 1948 napochodovala do Československa i stalinská estetika, známá jako socialistický realismus, též jako sorela, se kterým přišla ztráta veškeré elegance, kterou se vyznačovala architektura první republiky. Ve stalinském Rusku byl tento umělecký směr závazný již od roku 1932, kdy konstruktivističtí architekti museli upustit od avantgardních myšlenek a po druhé světové válce zaplavil i další přidružené a nedobrovolně spřátelené či zbratřené země Svazu sovětských socialistických republik, k nimž patřilo i Československo. Ideologem a tvůrcem české podoby socialistického realismu se stal Jiří Kroha (1893 – 1974), který ve dvacátých a třicátých letech realizoval řadu vydařených staveb především v Brně a Mladé Boleslavi. Dochovala se fotografie, na níž se u vlastní Krohovy funkcionalistické vily v Brně oddávají světským radovánkám Karel Teige, básník Vítězslav Nezval a ruský lingvista Roman Jakobson. Zatímco Karel Teige byl dohnán k sebevraždě, Jakobson k emigraci, tak Kroha s Nezvalem dokázali s novým větrem chameleonsky vyměnit příslovečný plášť.

(slide 7) Socialistický realismus se vyznačoval monumentální architekturou, která si brala příklady z nedávných sovětských staveb a z historických stylů. Vznikla tak jakási pseudorenesance či pseudoklasicismus v kombinaci s folklórními motivy. V architektuře se u nás nejvíce podepsal na městech v blízkosti těžkého průmyslu: Ostrava – Poruba, Most či Havířov.

(slide 8) V Praze je typickou ukázkou hotel International od Františka Jeřábka, který je na dohled z oken funkcionalistických vil osady Baba.

(dokument Historie.cs: Socialistický realismus)

(Úkol 3)

 

Budova pražského hotel International byla postavena v letech 1952 - 1956 a je typickou ukázkou socialistického realismu

Budova pražského hotel International byla postavena v letech 1952 – 1956 a je typickou ukázkou socialistického realismu

 

(slide 9) Kuriozitou se stal olomoucký orloj v úpravě Karla Svolinského z let 1949 – 1954. Zrovna tak sgrafito obřích rozměrů na Hlavním vlakovém nádraží hanácké metropole od Wilhelma Zlamala.

(slide 10) Stalinův pomník odhalený 1. května roku 1955 na pražské Letné byl toho času největším skupinovým sousoším v Evropě. Vlekoucí se dostavby a odhalení se nedožil Stalin, ani Gottwald, zrovna tak sochař Otakar Švec, který týden před odhalením pomníku spáchal i s manželkou sebevraždu. Snad v každém městě byl postaven alespoň pomník oslavující rudoarmějce, Lenina a Stalina, nejčastěji pak přímo na náměstích pojmenovaných po těchto dvou vůdcích. Památník osvobození Rudou armádou v Olomouci z roku 1945 byl vůbec prvním architektonickým projevem socialistického realismu u nás.

(slide 11) „Otevřeme-li dnes kterékoliv číslo časopisu Architektura ČSR z prvé půle padesátých let, můžeme bez znalosti dobového kontextu z publikovaných fotografií nabýt dojmu, že se jedná o architektonický časopis nějakého národa na okraji Evropy nepříliš zasaženého civilizačním pokrokem, který po vytržení ze svého bukolického života spjatého s tradičním zemědělstvím počal také budovat města. Avšak nemaje dosud vlastních vzdělaných projektantů ani kulturního rozhledu, přepisuje prostě do městských domů podobu svých důvěrně známých venkovských stavení, a to včetně volutových štítů. Podle malých oken, chránících interiéry před obtěžujícím slunečním svitem, bychom mohli usuzovat, že jde o stavby národa usazeného někde na jihu Evropy, řekněme v Albánii, dle absence balkonů a loggií bychom zase mohli tipovat na Laponsko“ (Pelčák 2010: 15). Ta tam je ještě nedávná elegance a racionálnost meziválečné či v některých výše uvedených případech bezprostředně poválečné architektury. Během pár let se česká architektura dokázala ze svého vrcholu propadnout až na samé dno.

(slide 12) Po smrti Josefa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda v roce 1953 dochází k odsouzení kultu osobnosti a tím se pozvolna alespoň mírně uvolňují poměry nejen u nás, ale i v sousedních zemích porobených (či osvobozených?) Sovětským svazem. Tento příznivý obrat oficiálně nastal v roce 1956, důsledkem čehož byl v roce 1962 monstrózní Stalinův pomník na pražské Letné rozebrán.

(Následující čtyři úkoly se týkají sochařské výzdoby:

Úkol 4 + Úkol 5 + Úkol 6 + Úkol 7

Úkol 5 v powerpointové prezentaci: ÚKOL 5 – 1. část + ÚKOL 5 – 2. část + ÚKOL 5 – 3. část + ÚKOL 5 – 4. část + ÚKOL 5 – 5. část)

(dokument Osudové okamžiky: Stalinův pomník 1962)

(slide 13) Českým architektům bylo umožněno do určité, stále však omezené míry znovunavázat styky s kolegy ze Západu, přesto oficiálně …„ani architekti, ani teoretici a kritici nepřestali po roce 1956 hledět na kapitalistický Západ jako na úpadkový a zahnívající společenský systém. Obávali se, že se odtamtud může česká architektura nakazit typicky kapitalistickými zálibami v dekadenci, extravagancích, výlučnostech, v překotném střídání pomíjivých mód, v subjektivismu a individualismu“ (Švácha 2004: 18).

Manifestací uvolnění totalitního režimu před okolním světem byla účast Československa na mezinárodní výstavě EXPO v roce 1958 v Bruselu. „Raná padesátá léta s dominantním takzvaným socialistickým realismem, odpudivým stylem, importovaným ze sovětského Ruska, nebyla rozhodně obdobím, kdy by se mohlo Československo podílet na světových výstavních akcích, konaných na západ od našich hranic. Rok 1958 ale přinesl změnu. Končila pochmurná éra stalinismu a naskytla se příležitost zúčastnit se světové výstavy EXPO v belgické metropoli. Shodou šťastných okolností se podařilo postavit v Bruselu pavilon, který symbolicky vrátil naši zemi do Evropy, i když to bylo za cenu jisté potěmkiniády“ (Lukeš 2013: 92). Autory československého pavilonu byli pamětníci třicátých let František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný.

(dokument Retro: Brusel 58)

(Úkol 8)

(webová stránka mapující historii československých pavilonů na EXPO)

(slide 14) Nejen československá architektura, ale i design následujících let bývá na základě úspěchů této výstavy označována jako bruselský styl. Navrátil do hry funkcionalisty s oblibou užívané sklo a ocel, ale také plast a umakart. „Takzvaný bruselský styl s olovnatým sklem, pastelovými barvami, umakartem a svařovanými dráty zachvátil české domácnosti a v degenerované podobě strašil ještě dlouho“ (Lukeš 2013: 94), tj. až do sedmdesátých let.

 

Hotel International v Brně  již byl postaven v bruselském stylu. Byl postaven v letech 1959 - 1962 a stejně jako jeho "pražský bratříček" je budova zapsána na seznamu kulturních památek

Hotel International v Brně již byl postaven v bruselském stylu. Byl postaven v letech 1959 – 1962 a stejně jako jeho „pražský bratříček“ je budova zapsána na seznamu kulturních památek

 

(slide 15) Přeci jen zpočátku přinesl do české architektury a užitého umění svěží vítr. „Po roce 1958, po bruselské výstavě, se uvolnil do té doby zadržovaný tvůrčí potenciál, poháněný touhou srovnat se s tím, co se mezi tím odehrálo ve světě. Nejen ve výrazu, ale také v technologii“ (Sedláková, Frič 2006: 153). Krásnými příklady bruselského stylu u nás jsou plavecký stadion v pražském Podolí, Pavilon Z na brněnském výstavišti nebo (slide 16) věžový hotel Continental v Brně. (slide 17) Není pak bez zajímavosti, že tento hotel byl vystavěn na místě, kde stával rodný dům Adolfa Loose, na což upamatuje pamětní deska. K příkladům bruselského stylu patří také typizovaný rodinný dům zvaný „Šumperák“ od Josefa Vaňka.

(Úkol 9) (design v bruselském stylu z projektu 100 ikon českého designu)

(slide 18) V polovině šedesátých let se bruselský styl přeci jen začal vyčerpávat a plynule na něho navázal brutalismus, tedy paradoxně architektonický směr pocházející ze Západu. (slide 19) Na pomezí bruselského stylu a nadcházejícího brutalismu se nachází budova vlakového nádraží v Havířově od architekta Josefa Hrejsemnou, o níž se nedávno v souvislosti s jejím zamýšleným bouráním hojně diskutovalo.

(krátký dokument Bruselský styl, který je svým způsobem silně zaměřený proti zbourání havířovského vlakového nádraží)

 

Kulturní památkou je i budova brněnského hotelu Continental, takže jí nehrozí případné zbourání jako například havířovskému vlakovému nádraží. Na původním místě stával rodný dům architekta Adolfa Loose, ten však musel stavbě budovy hotelu z let 1961 - 1964 ustoupit. Před hotelem se nachází plastika "Ptáci" od Olbrama Zoubka. Sochařská výzdoba budov a jejich okolí byla v tehdejší době běžná.

Kulturní památkou je i budova brněnského hotelu Continental, takže jí nehrozí případné zbourání jako například havířovskému vlakovému nádraží. Na původním místě stával rodný dům architekta Adolfa Loose, ten však musel stavbě budovy hotelu z let 1961 – 1964 ustoupit. Před hotelem se nachází plastika „Ptáci“ od Olbrama Zoubka. Sochařská výzdoba budov a jejich okolí byla v tehdejší době běžná.

 

(slide 20) I brutalismus typický užíváním surového betonu u nás přinesl stavby poměrně zdařilé, přitom širokou veřejností spíše nenáviděné. Patří mezi ně budova Federálního shromáždění v Praze z roku 1972 od Karla Pragera (1923 – 2001) nebo pozdější budova Nové scény Národního divadla z roku 1983 od téhož architekta. (slide 21) K projevům brutalismu u nás můžeme zařadit obchodní dům Kotva z roku 1975 od manželů Vladimíra a Věry Machoninových či budovu pražského hotelu Intercontinental z roku 1974 od Karla Bubeníčka a Karla Filsaka, ale také rekonstrukci a rozšíření Hlavního nádraží v Praze v průběhu sedmdesátých let od Jana Bočana, Josefa Dandy a manželů Jana a Aleny Šrámkových. V interiéru odbavovací haly …„jako svérázná plastika dominuje strop: technický strop s odhalenou konstrukcí, s masivními nosníky a ještě masivnějšími troubami klimatizace, s robustními válci svítidel, vše v hnědé a červené, strojově brutalistní estetika přenesená do kovu“ (Sedláková, Frič 2006: 186).

(reportáž a rozhovor o Karlu Pragerovi se Zdeňkem Lukešem)

(rozhovor s Vladimírem 518: Za komunismu se stavělo mnohem odvážněji než teď, „nejošklivější“ stavby chci chránit)

 

Budova Federálního shromáždění v Praze z let 1966 - 1973 od Karla Pragera je jednou z nejnenáviděnějších staveb u nás. Někdy je však odsuzování takových staveb možná příliš krátkozraké. Dlouho se nevědělo, co s ní, nyní v ní sídlí Národní muzeum. Upřímně a osobně, snad je mi tato budova sympatičtější než sousední novorenesanční kolos architekta Josefa Schulze.

Budova Federálního shromáždění v Praze z let 1966 – 1973 od Karla Pragera je jednou z nejnenáviděnějších staveb u nás. Někdy je však odsuzování takových staveb možná příliš krátkozraké. Dlouho se nevědělo, co s ní, nyní v ní sídlí Národní muzeum. Upřímně a osobně, snad je mi tato budova sympatičtější než sousední novorenesanční kolos architekta Josefa Schulze.

 

(slide 22) Častou bezohledností vůči svému okolí se však brutalismus u nás podepsal robustními budovami obchodních domů Prior v centrech historických měst (Olomouc, Prostějov, Jihlava nebo Znojmo). Při zjednodušujícím zobecnění lze říci, že brutalismus není u veřejnosti příliš oblíbeným architektonickým stylem, což platí i o brutalistních stavbách na Západě. Na dlouhý čas tak u české veřejnosti vyvolal nelibost vůči betonovým stavbám a v již svobodných devadesátých letech museli architekti surový pohledový beton a odhalené ocelové konstrukce jako nejen prakticky funkční, ale i esteticky působivý stavební materiál složitě obhajovat.

(slide 23) Vedle brutalismu se u nás do omezené míry prosazoval styl mašinismus, který byl předchůdcem pozdějšího progresivního stylu high-tech. Ikonou mašinismu se stal hotel a televizní vysílač Ještěd z roku 1969 na stejnojmenné hoře u Liberce. Architektem podle mnohých nejvýznamnější stavby 20. století byl Karel Hubáček společně se statikem Zdeňkem Patrmanem. Autorem interiérů restaurace a hotelu byl Otakar Binar. Stavba si vysloužila prestižní Cenu Augusta Perreta, která bývá od roku 1961 udílena stavbám dokonale ztvárňujícím nové technologie. Karel Hubáček se tak dostal na seznam oceněných architektů čítající jména jako Hans Scharoun, Richard Rogers, Renzo Piano, Norman Foster či Shigeru Ban. Velmi vybraná společnost.

(dokument Chátrající památka vysílač Ještěd)

Československá architektura šedesátých let se ve svých výjimečných výkonech vyrovnala špičce západní architektury, o čemž svědčí nejen Hubáčkova stavba Ještědu, ale i budova Velvyslanectví ČSSR v Londýně od Jana Šrámka a Jana Bočana z roku 1971, za kterou autoři získali Cenu Královského institutu britských architektů (RIBA). Dodnes v ní sídli Velvyslanectví Slovenské republiky.

 

Hotel a televizní vysílač Ještěd. Vítěz ankety Stavba století.

Hotel a televizní vysílač Ještěd. Vítěz ankety Stavba století.

 

(slide 24) Kolem osobnosti Karla Hubáčka (1924 – 2011) se koncem 60. let v Liberci vytvořilo sdružení SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), které i v období normalizace po roce 1968 dokázalo získat zajímavé zakázky, ačkoliv oficiálně fungovalo jen v letech 1968 – 1972. Mezi stavby realizované libereckým ateliérem patří například obchodní dům Máj z roku 1975 na Národní třídě v Praze nebo obchodní dům Ještěd z roku 1979 v Liberci. Zatímco „stavba století“ vysílač Ještěd zdobí panorama Liberce dodnes, obchodní dům Ještěd již nestojí, neboť byl v roce 2009 zbourán a nahrazen zábavním centrem Forum Liberec.

(dokumenty Sial – legenda české architektury, Karel Hubáček očima mladých architektů)

(slide 25) Školením SIALu prošla řada významných architektů, kteří se úspěšně realizovali před rokem 1989 i po Sametové revoluci 17. listopadu v témže roce: Miroslav Masák, Martin Rajniš, Jiří Suchomel, Václav Králíček a další. Zrovna tak i po revoluci úspěšný architekt Emil Přikryl, podle jehož návrhu si v pražské Troji v roce 1975 postavila vilu režisérka Věra Chytilová. Tato vila patří k tomu nejlepšímu, co v době normalizace na poli rodinného bydlení bylo postaveno. Ono toho vlastně vzhledem k popírání individualismu a soukromého vlastnictví nebylo postaveno mnoho. V roce 1983 pak bylo podle Přikrylova návrhu otevřeno nákupní středisko Uran v České Lípě, ve kterém se v intencích postmoderny umně mísí prvky brutalismu a především funkcionalismu.

(slide 26) Je však třeba mít na paměti, že výše uvedené příklady více či někdy i méně zdařilých staveb jsou ojedinělými ukázkami toho, co u nás vzniklo v průběhu 60., 70. a 80. let. V tomto období totiž architektura jako taková téměř zanikla a řeč by mohla být spíše jen o stavebním inženýrství a urbanismu jeřábových drah. Uvolnění poměrů, které přišlo v roce 1956, totiž vzalo záhy za své v srpnu 1968. „Sovětský vpád v srpnu 1968 přivedl k moci neostalinistický režim, který pak v Československu vládl až do listopadu 1989. Režim utužil mechanismy centrálního hospodářského plánování. Z nových panelákových sídlišť se vytratily poslední zbytky úsilí vtisknout prefabrikovaným krabicím architektonickou kvalitu […] Katastrofální následky přinesla totální panelizace československého stavebnictví pro údržbu staršího stavebního fondu. Stará stavební řemesla totiž téměř zanikla a vystřídali ji specialisté na výrobu a montáž panelových prefabrikátů. Paneláky tak houfně začaly nahrazovat zástavbu z 19. století a leckde pronikaly až do středověkých jader českých měst“ (Švácha 2004: 19).

(slide 27) I když se někteří architekti snažili kopírovat západní vzory a tendence v architektuře, neměli k tomu vhodné materiální prostředky. Z prefabrikovaných panelů totiž postavíte sotva co jiného než panelák.

(slide 28) V osmdesátých letech, tedy v poslední socialistické dekádě dávala architektonická scéna najevo, že se nehodlá smířlivě držet v daných mezích. Dokladem je dům ČKD od Jana a Aleny Šrámkových v Praze Na Můstku, který od roku 1981 uzavírá Václavské náměstí. „Málokterá stavba v osmdesátých letech poutala tolik pozornosti. Málokterá stavba se ve své době ihned stala architektonickou ikonou. Byla nepřehlédnutelná a nebylo možno zůstat k ní lhostejný. Byl to od počátku dům-výzva, dům-symbol. Velkolepá demonstrace nového pojetí architektury. Postmoderní architektura, která se hlásila k funkcionalistickým tradicím, postavená na Zlatém kříži, v samém centru Prahy. Okázale neoficiální počin, který si nikdo netroufl odmítnout či jakkoli zpochybnit. Síla suverénního gesta architektury“ (Sedláková, Frič 2006: 193).   

 

Dům ČKD od Aleny Šrámkové. Ikonická stavba 80. let.

Dům ČKD od Aleny Šrámkové. Ikonická stavba 80. let.

 

(slide 29) Poměrně zdařilé pokusy o hravou postmodernu se v rámci architektury i s využitím dané panelákové technologie dařily Janu Línkovi a Vladem Miluničem ve stavbách domů s pečovatelskou službou. Při jejich domově důchodců v Praze Bohnicích z roku 1982 se …„snad poprvé u nás použilo slovo novofunkcionalismus. Program, který vyhlašoval návaznost na skvělé domácí tradice meziválečného období, s proklamovaným vědomím, že funkce duchovní, mezi něž patří funkce estetická, jsou v architektuře neméně důležité jako funkce utilitární“ (Sedláková, Frič 2006: 194). Michalu Brixovi se při stavbě lázeňských pavilonů v Mariánských lázních a Karlu Hubáčkovi s Otakarem Binarem při stavbě kulturního domu a lázeňské kolonádě v Teplicích také podařilo úspěšně uplatnit postmoderní tendence s odkazem na meziválečný funkcionalismus. O kulturním domě v Teplicích z roku 1988 Radomíra Sedláková píše, že …„je to stavba obtížně stylově zařaditelná, mohou si ji přisvojit novofunkcionalisté stejně jako postmodernisté, ale zrovna tak ti, kdo se drží linie moderní architektury. Vstoupila do města velmi citlivě na hranici lázeňského a městského prostředí, na hranici historického a soudobého, kde se setkává klasicismus s architekturou charakteristicky panelovou i s uměřenou novofunkcionalistickou […] Kulturní dům v Teplicích ukázal nové pojetí stavby, která je především soustředěna dovnitř, a navenek zůstává neokázalá, jakoby „nahá“. Ukázal, že když se vskutku řídí oním přívlastkem „kulturní“, může být architektonickým skvostem, který nezestárne“ (Sedláková, Frič 2006: 209). 

(slide 30) Do skutečné architektury, které bychom v normalizačních letech našli jako šafránu, masově proniká architektonický pseudostyl „patmatismus“, ironicky odkazující na dvojici všeumělů z populárního večerníčku pro děti A je to!, jehož pilotní díl vznikl v roce 1976. Pro mnoho lidí se stalo únikem z šedi panelových měst a z nesvobody komunistického režimu chataření. Jedná se o český fenomén, který s sebou přinesl pro architekturu neblahé důsledky i do prvních let po Sametové revoluci. „Oč se prostor pro profesní, osobní i společenský život v Husákově bezčasí smrskával, o to větší únik nabízela normalizace v opékání buřtů na víkendových chatách a chalupách budovaných svépomocí. A tak vznikl český fenomén patmatismu. Narodil se český všeuměl, který si postavil chatu z bedniček od margarínu a zavařovaček od okurek dle televizního návodů. Tento fenomenální kutil pak snadno nabyl přesvědčení, že architekt je zbytečná profese, a toto přesvědčení sdílel i po roce 1990, kdy se čeští chataři stali českými podnikateli a politiky“ (Pelčák 2010: 30). 

(Úkol 10)

(http://www.chatarstvi-architektura.cz/)

Koncem osmdesátých let se vedle kromě výše uvedených architektů (připomeňme si alespoň jména Karel Hubáček, Alena Šrámková a Emil Přikryl) a anonymních domácích kutilů začínají prosazovat i architekti, kteří se budou plně realizovat v devadesátých letech.

V roce 1989 byla otevřena nová budova Středního odborného učiliště v Benešově od Josefa Pleskota, která opět pojímá u nás tolik aktuální postmoderní architekturu v podobě odkazování na meziválečný funkcionalismus. Architekt Josef Pleskot nejen že v první polovině devadesátých let učiní rekonstrukci a dostavbu benešovské radnice, ale stane se bezesporu jedním z nejpřednějších a nejvlivnějších architektů po Sametové revoluci.

V průběhu let 1985 – 1992 Petr Hrůša společně s Alešem Burianem a Zdeňkou Vydrovou učinil rekonstrukci říčních lázní Riviéra v Brně. Plovárna na řece Svratce byla opravena až v deváté dekádě a stála na počátku úspěšných kariér trojice architektů.

(Úkol 11 + Úkol 12 + Úkol 13 + Úkol 14

Úkol 12 v powerpointové prezentaci: úkol 12 – 1. část + úkol 12 – 2. část + úkol 12 – 3. část + úkol 12 – 4. část)

 

Powerpointová prezentace: 

Architektura 1945 – 1989 (slidy 1 – 7) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 8 – 10) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 11 – 15) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 16 – 18) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 19 – 21) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 22 – 26) + Architektura 1945 – 1989 (slidy 27 – 31)

 

Odkazy na obrazové zdroje Architektura 1945 – 1989

 

Úkoly:

Úkoly k lekci Architektura jako odraz doby 1945 – 1989 (kompletní)
Úkol 5 v powerpointové prezentaci: ÚKOL 5 – 1. část + ÚKOL 5 – 2. část + ÚKOL 5 – 3. část + ÚKOL 5 – 4. část + ÚKOL 5 – 5. část
Úkol 12 v powerpointové prezentaci: úkol 12 – 1. část + úkol 12 – 2. část + úkol 12 – 3. část + úkol 12 – 4. část


Použitá a doporučená literatura:

KAROUS, Pavel (2013). Vetřelci a volavky. Praha: Arbor Vitae a Vysoká škola uměleckoprůmyslová.
LUKEŠ, Zdeněk (2013b). Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
SEDLÁK, Jan (2004). Ve znamení moderny (architektura 20. století v Brně). Brno: Fotep.
SEDLÁKOVÁ, Radomíra (2013). Karel Prager. Lidé si na nové věci teprve musí zvyknout. Praha: Titanic.
SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel (2006). 20. století české architektury. Praha: Grada Publishing.
ŠVÁCHA, Rostislav (2004). Česká architektura a její přísnost. Praha: Prostor.
ŠVÁCHA, Rostislav (2010). Sial. Olomouc: Muzeum umění Olomouc.
PELČÁK, Petr (2010). Česká architektura 2008 – 2009. Praha: Prostor.
ZAPLETALOVÁ, Veronika (2007). Chatařství: architektura lidských snů a možností. Brno: ERA.

Napsat komentář