Architektura jako odraz doby II.: 1918 – 1945 aneb Mezinárodní styl je nám vlastní

Následující příspěvek může posloužit jako podklad pro výklad či návrh estetickovýchovné lekce o české architektuře v letech 1918 – 1945. Čtenáře – žáka seznámí s architektonickými směry národní dekorativismus, moderní klasicismus, purismus, konstruktivismus a zejména funkcionalismus; se jmény Josip Plečnik, Pavel Janák, Josef Gočár, Otakar Novotný, Bohuslav Fuchs, Ernst Wiesner, František Lydie Gahura a dalšími. Čtenář většinou bude kráčet ulicemi Prahy, zavítá ale i do Brna, Hradce Králové, Zlína či Olomouce. Hranice tehdejšího Československa překročí jen pro inspiraci do Německa a Francie. 

Text je doplněn ilustrativní powerpointovou prezentací, úkoly, podněty k diskuzi, odkazy na televizní dokumenty, články a bližší souvislosti překračující rámec samotného tématu architektura.

Veškeré materiály včetně seznamu použité a doporučené literatury jsou v závěru textu.

Předchozí kapitola Architektura jako odraz doby I.: 1900 – 1918 aneb Vznik moderní české architektury 


1918 – 1945 aneb Mezinárodní styl je nám vlastní

Architektura jako odraz doby II. 1918 – 1945 aneb Mezinárodní styl je nám vlastní (verze pro tisk)

(slide 1; slide 2)

„Byla to vzrušující doba, která přinesla názorový souboj dvou generací. Zatímco starší architekti byli plně zaujati dekorativním národním stylem, nastupující generace zprvu trochu tápala: snažila se navázat na principy předválečné kotěrovské moderny, nebo se pokoušela zdynamizovat kubistické formy, či byla okouzlena moderním klasicismem Plečnikovým, aby nakonec našla své vzory v práci avantgardních architektů německého Bauhausu, ruských konstruktivistů a zejména geniálního Švýcara Le Corbusiera“ (Lukeš 2013b: 69).

(slide 3) V říjnu 1918 vznikl nový demokratický stát Československá republika a na Pražský hrad usedl prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

(Úkol 1; Úkol 2)

Tomáš Garrigue Masaryk od sochaře Otto Gutfreunda bdí nad "salonem republiky", Hradcem Králové

Tomáš Garrigue Masaryk od sochaře Otto Gutfreunda bdí nad „salonem republiky“, Hradcem Králové

 

První československý prezident byl muž moudrý a prozíravý, udržoval přátelské styky s řadou intelektuálů a umělců své doby, mezi nimiž nechyběl ani zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra. (slide 4) Ten už si v roli profesora nejprve na Uměleckoprůmyslové škole a později na Akademii výtvarných umění stihl vychovat celou řadu žáků, z nichž někteří se měli v průběhu první poloviny dvacátého století významně zapsat do dějin české architektury. Trojici Josef Gočár, Pavel Janák a Otakar Novotný se to podařilo již před rokem 1918. V průběhu dvacátých a třicátých let se k nim pak přidávají Bohuslav Fuchs a František Lydie Gahura. První jmenovaný byl činný zejména v Brně, druhý pak především ve Zlíně.    

(slide 5) Se vznikem nového samostatného státu úzce souvisí nový architektonický styl, národní dekorativismus. Ten byl inspirován tehdejší dobovou světovou módou art deco. Tento nový styl měl …„ztělesňovat oficiální styl mladé republiky. V něm ornament secesní nahradily geometrické prvky: kruhy, oblouky, polygony. Na rozdíl od nebarevného kubismu styl art deco naopak barvami hýřil a dominovaly mu tóny československé vlajky: bílá, červená a modrá“ (Lukeš 2012: 8). Podobně jako kubismus měl i národní dekorativismus jen krátkého trvání a zrovna tak ho prosazovala a uplatňovala zejména dvojice architektů Pavel Janák a Josef Gočár. Z mnoha staveb postavených za krátkou dobu si uveďme alespoň tři: Gočárův palác Legiobanky v ulici Na Poříčí, podle kterého národní dekorativismus bývá mnohdy označován jako styl Legiobanky. (slide 6) Janákův palác Adria na nároží Národní třídy a Jungmannova náměstí patří také k nepřehlédnutelným pražským stavbám v tomto stylu. (slide 7) Jako mimopražskou raritu nelze nezmínit Janákovo krematorium v Pardubicích, které v roce 1968 vytvořilo působivou kulisu Rudolfu Hrušinskému ve filmu Juraje Herze Spalovač mrtvol (děj románu Ladislava Fukse se přitom odehrává v Praze).

(Úkol 3; Úkol 4)

(dokumenty Legiobanka a Krematorium v Pardubicích a text Zdeňka Lukeše Gočárova Legiobanka)

Budova Legiobanky od Josefa Gočára v pražské ulici Na poříčí dala alternativní název národnímu dekorativismu, kterému se tak někdy říká "styl Legiobanky"

Budova Legiobanky od Josefa Gočára v pražské ulici Na poříčí dala alternativní název národnímu dekorativismu, kterému se tak někdy říká „styl Legiobanky“

 

Všechny tři zmíněné stavby jsou z první poloviny dvacátých let. Národní dekorativismus se však velmi rychle vyčerpal a i Josef Gočár s Pavlem Janákem od něj záhy upustili, aby udrželi krok s mladší generací architektů reprezentovanou mimo jiné např. právě Františkem Lydie Gahurou nebo Bohuslavem Fuchsem.

(slide 8) Mladší generace architektů totiž od samého začátku považovala dekorativismus za omyl a zradu odkazu Jana Kotěry, který v roce 1923 sotva padesátiletý zemřel. Orientovala se na purismus švýcarského architekta Le Corbusiera (1887 – 1965), ruský konstruktivismus, holandskou racionální modernu a posléze zejména na funkcionalismus, který se ve dvacátých a třicátých letech stal dominantním mezinárodním stylem. (slide 9) Vedle těchto nových stylů u nás byla jakási alternativa moderního klasicismu, kterou prosazoval Janem Kotěrou do Prahy pozvaný slovinský architekt Jože Plečnik (1872 – 1957). Ten v roce 1910 vystřídal Jana Kotěru ve vedení ateliéru dekorativní architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1920 – 1934 zastával funkci architekta Pražského hradu. Kromě celé řady četných realizací v interiérech i exteriérech hradního areálu postavil na přelomu 20. a 30. let na pražských Vinohradech kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. (slide 10) V duchu moderního klasicismu se pak nese i poslední velká stavba Jana Kotěry, budova Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

(Úkol 5)

(dokument Josip Plečnik na Pražském hradě; texty Zdeňka Lukeše Plečnik by měl radostZahrada Na Baště, Zahrada Na Valech, Rajská zahrada Pražského hradu)

Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně od Josipa Plečnika aneb slovinský architekt v Praze

Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně od Josipa Plečnika aneb slovinský architekt v Praze

 

(slide 11) S úmrtím svého učitele Jana Kotěry jakoby si jeho žáci vzpomněli na estetický účinek odhalené cihly, jejíž krásu pro ně a potažmo pro nás objevil právě Jan Kotěra, když se před první světovou válkou inspiroval holandskou architekturou. (slide 12) Pavel Janák v letech 1923 – 1924 postavil sousedící vily pro sochaře Bohumila Kafku a výtvarníky Emila Fillu a Vincence Beneše v pražských Střešovicích, které nedaleko doplnil také Otakar Novotný stejně laděnou vilou pro malíře Václava Špálu. (slide 13) K již tak velké kráse města Hradce Králové přidal několik svých cihel i Josef Gočár, který ve východočeském městě převzal štafetu městského architekta po Janu Kotěrovi. Výrazně se tak podepsal nejen jako architekt, ale i coby urbanista na tváři toho času velmi vzkvétajícího města, kterému se přezdívá Salon republiky. Hradec Králové tak může posloužit jako živé muzeum nejen Josefa Gočára, ale společně se stavbami Kotěrovými a dalších více i méně známých architektů jako expozice architektury první poloviny dvacátého století vůbec.

Vilu pro sochaře Bohumila Kafku postavil Pavel Janák z režných cihel

Vilu pro sochaře Bohumila Kafku postavil Pavel Janák z režných cihel

 

(slide 14) Čeští architekti udržovali vzájemné styky a kontakty se zahraničními architekty. Snad nejvlivnějším architektem té doby byl švýcarský architekt Le Corbusier. Jím prosazovaný purismus pracoval se základními geometrickými tvary a dekorativnost zcela odmítal. Ke kráse celkového účinku měla postačit čistota konstrukce, barva a sktruktura stavebního materiálu. Le Corbusier na jednu stranu říkal, že „dům je stroj na bydlení“, také ovšem tvrdil, že „stavba se stává architekturou teprve tehdy, když zapůsobí na náš cit.“ Jako příkladná ukázka purismu v české architektuře může posloužit budova krematoria v Nymburce od Bedřicha Feursteina. Ta je také příkladnou reakcí na přezdobené Janákovo pardubické krematorium.  

(Úkol 6)

(slide 15) Slavný architekt Le Corbusier přijížděl i do Československa, jehož architektonickým počinům se obdivoval a s českými architekty, umělci a osobnostmi se přátelil. Byl si blízký s Karlem Teigem, teoretikem architektury a vůdčí osobností uměleckého svazu Devětsil. (slide 16) Přál si projektovat pro zlínského podnikatele Jana Antonína Baťu, proto do Zlína několikrát zavítal, ale z užší spolupráce nakonec sešlo. Ve Zlíně se ještě za působení předčasně tragicky zesnulého Tomáše Bati stihnul uplatnit Jan Kotěra, později i Josef Gočár, ale za dvorní architekty impéria Baťa můžeme označit Františka Lydie Gahuru a Vladimíra Karfíka.

(dokument Architekt Vladimír Karfík Zlínský mrakodrap)

(slide 17) Vedle purismu u nás také získával ohlas ruský konstruktivismus, který se ve své domovské vlasti prosadil po Říjnové revoluci roku 1917 a byl zde dominantním stylem do začátku třicátých let. Kladl důraz na technickou dokonalost a obnaženost staveb bez zbytečného luxusu. Příkladem tohoto stylu u nás je Husův sbor na pražských Vinohradech od Pavla Janáka.

Konstruktivistický Husův sbor od Pavla Janáka na pražských Vinohradech stojí nedaleko Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně

Konstruktivistický Husův sbor od Pavla Janáka na pražských Vinohradech stojí nedaleko Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně

 

(slide 18) Ve druhé polovině dvacátých let se již plně začíná prosazovat funkcionalismus, který byl jako mezinárodní styl vyústěním purismu a konstruktivismu. Přihlásil se k němu i Le Corbusier a postupně i čeští architekti napříč generacemi. Zázemí měl tento styl v německé škole Bauhaus, kterou založil a od roku 1919 vedl Walter Gropius, a kterou někteří čeští architekti navštívili. Bauhaus nejprve sídlil ve Výmaru, od roku 1924 v Desavě a v roce 1932 byl zavřen nacisty jako příklad zvrhlého umění. Stihl ho tedy stejný osud jako ruský konstruktivismus, který byl v roce 1932 zamítnut Ústředním výborem Komunistické strany Sovětského svazu na úkor socialistického realismu. U nás však funkcionalismus mohl sílit až do roku 1939 a krátce doznívat i po druhé světové válce. V přítomný okamžik nevyzpytatelné dějiny tomu chtěly, že po roce 1948 byl funkcionalismus vystřídán socialistickým realismem, totalitním stylem importovaným k nám z Ruska. To je však jiná kapitola…

(Úkol 7; Úkol 8; Úkol 8 v powerpointové prezentaci Úkol 8 – slidy 1-4 + Úkol 8 – slidy 5-8 + Úkol 8 – slidy 9-12)

(slide 19) K charakteristickým rysům funkcionalismu patří skeletová konstrukce, nejčastěji železobetonová nebo ocelová, na kterou bylo možné zavěsit lehký obvodový plášť s okenními pásy. Obvodové stěny tak již nebyly nosnými, a proto nemusely být z větší části těžkopádně vyzděné. To způsobilo odlehčení staveb. Typické pro tento styl byly ploché střechy, což ještě donedávna bylo z technických důvodů také nemožné. Tím si architekti mohli dovolit navrhovat rozměrné terasy, což společně s prosklenými zimními zahradami způsobilo propojení interiéru domu s jeho vnějším exteriérem, ideálně se zahradou. V oblibě se také měla kulatá okna a zaoblená nároží, inspirovaná tvarem zaoceánských parníků. Tato inspirace s sebou do architektury přinesla tzv. nautické prvky. Některé stavby byly z neomítaných režných cihel, ale častěji se na fasádě uplatňovala bílá omítka. Základní teze funkcionalismu „forma následuje funkci“ dává jasně najevo, že …„forma stavby musela vycházet jedině z funkcí, nesměla být dána předem“ (Švácha 1995: 263). (Slide 20) Funkci, účelu budovy tedy podléhá její konstrukce a celková podoba. Nejčastěji to byly krabicovité, avšak otevřené stavby, až v pozdějších třicátých letech se jim dostávalo zaoblených organických tvarů.   

(slide 21) Do jisté míry stavění ve stylu funkcionalismu zavánělo spíše čistou vědou nežli uměním. O to se také ve dvacátých letech vedly spory. Architekturu za vědu považoval Karel Teige (1900 – 1951), což byl velmi vlivný a průbojný teoretik a duchovní vůdce mladé generace. Architektura v jeho pojetí neměla být nositelem estetické funkce, ale funkcí ryze praktických. Dům jako „stroj na bydlení“, jak si žádal Le Corbusier, který samotný ovšem na estetickou funkci architektury zcela nezanevřel. Podle Teigeho měla být architektura …„exaktně stanoveným výsledkem několika vyabstrahovaných funkcí – obytné, pracovní, hygienické, komunikační, k nimž teprve ve třicátých letech Teige rozpačitě připojil i funkci estetickou“ (Švácha 1995: 276), kterou lidským potřebám neupíral, ale měly ji suplovat volné druhy umělecké tvořivosti jako poezie a malířství.

(dokument o Karlu Teigem Jedna báseň)

Karel Teige si pro svůj vědecký funkcionalismus získal stoupence, mnozí architekti mu však také oponovali a byli toho názoru, že i přes nespornou vědeckou stránku funkcionalismu by si měly stavby uchovat umělecký, estetický či poetický aspekt. Stál tak vedle sebe vědecký funkcionalismus reprezentovaný teoretikem Karlem Teigem a architekty Oldřichem Tylem či Ludvíkem Kyselou a funkcionalismus emocionální, který prosazovali Vít Obrtel, Karel Honzík, Josef Havlíček nebo paradoxně i blízký Teigeho přítel Jaromír Krejcar.

(Úkol 9)

(slide 22) V Praze se funkcionalismus poprvé výrazně projevil ve stavbě Veletržního paláce od Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla z roku 1928 nebo u Lindtova domu od Ludvíka Kysely na Václavském náměstí. V jeho sousedství pak ve stejné době (mezi léty 1925 – 1928) vyrostl obchodní dům firmy Baťa.  (slide 23) Na počátku třicátých let pak Václavské náměstí ozdobil Pavel Janák stavbou hotelu Juliš.

(slide 24) Významnou typologickou položkou funkcionalistického stylu se staly rodinné domy a vily. Pavel Janák byl na počátku třicátých let iniciátorem výstavby osady Baba, kolonie funkcionalistických vil v pražských Dejvicích. Navrhoval urbanistický koncept a sám si zde postavil vlastní vilu. Vedle něj tady navrhli vily Josef Gočár, Ladislav Žák, Evžen Linhart, Oldřich Starý, holandský architekt Mart Stam a další.

(dokument Osada Baba)

Když už Pavel Janák  inicioval výstavbu osady Baba, nemohl si v ní nepostavit vlastní dům

Když už Pavel Janák inicioval výstavbu osady Baba, nemohl si v ní nepostavit vlastní dům

 

 

(slide 25) Vedle Prahy se funkcionalismus podepsal na tváři rozvíjejícího se Brna. Bohuslav Fuchs s Ernstem Wiesnerem postavili na náměstí Svobody budovu Moravské banky. (slide 26) Bohuslav Fuchs pak samostatně palác Alfa, městské lázně nebo (slide 27) z hlediska architektury slavný, avšak dnes chátrající hotel Avion. (slide 28) Ernst Wiesner je známý zejména díky stavbě krematoria na brněnském ústředním hřbitově nebo nedávno zrekonstruované vile rodiny Stiassny. Ernst Wiesner ovšem u svých staveb nebyl poplatný jen funkcionalistickému stylu. V Brně se však sešlo více talentovaných architektů. Jan Víšek je autorem Husova sboru církve československé, patrně vůbec prvního funkcionalistického kostela. (slide 29) Při procházce moravskou metropolí nemůžeme minout stavby Jindřicha Kumpošta a posezení v nedávno zrekonstruované kavárně Era od Josefa Kranze je estetickým zážitkem. Všichni zmínění brněnští architekti v Brně postavili četné vily a rodinné domy, samozřejmě pak projektovali i po celé Moravě.

(více o brněnském funkcionalismu pojednávají dva návrhy lekcí na webových stránkách estetické výchovy – Brněnský funkcionalismus a Funkcionalismus jako Brno – pozn. autora) 

(dokumenty Bohuslav Fuchs v Brně Poslední ze všech? (brněnské krematorium))

Banka od Bohuslava Fuchse a Ernsta Wiesnera budí důvěru... a nejedná se o skrytou reklamu KB :)

Banka od Bohuslava Fuchse a Ernsta Wiesnera budí důvěru… a nejedná se o skrytou reklamu KB 🙂

 

Vrcholem tohoto brněnského architektonického rozmachu se stala výstavba Brněnského výstaviště při příležitosti deseti let vzniku republiky, tedy v roce 1928.

(slide 30) Funkcionalismus se ovšem uplatnil snad ve všech městech republiky. Nejenom v Praze, Brně, Hradci Králové či ve Zlíně. Na Moravě a ve Slezsku byli velmi aktivní bratři dvojčata Lubomír a Čestmír Šlapetové.

(dokument Liskova vila (vila Lubomíra Šlapety v Ostravě))

(slide 31) Pomyslnou korunu či třešničku na již tak mnohapatrový dort na přelomu dvacátých a třicátých let nasadili architekt Mies van der Rohe stavbou vily pro rodinu Tugendhatových v Brně a v Brně narozený světoběžník Adolf Loos vilou pro rodinu Františka Müllera v Praze. Po pohnutých osudech rodin původních majitelů i obou vil a několikaletém chátrání ve druhé polovině dvacátého století jsou dnes obě vily obnoveny a zpřístupněny veřejnosti (bližší informace v odkazech u obou vil – pozn. autora). Zájem návštěvníků svědčí o tom, že veřejnost má o architekturu a období tzv. První republiky zájem. Obě vily byly postaveny na konci dvacátých let dvacátého století a jejich stavba nebyla provázena jednohlasným nadšením, s jakým jsou obě přijímány dnes.

Brněnská vila Tugendhat si zahrála hlavní roli v románu "Skleněný pokoj" od Simona Mawera

Brněnská vila Tugendhat si zahrála hlavní roli v románu „Skleněný pokoj“ od Simona Mawera

(slide 32) Mies van der Rohe a rodina Tugendhatových byli kritizováni za přílišnou rozmařilost v době ekonomické krize. Ostrou kritikou nešetřil Karel Teige, který se vyjádřil, že brněnská vila … „je stroj na reprezentaci, na nádheru, na bezpracný, lenošný život pánů, hrajících golf a dam nudících se v budoárech“ (Sedlák 2004: 24). Teigemu blízký architekt Jaromír Krejcar mínil, že … „ze stanoviska technického pokroku a hygieny jsou tyto stavby mnohem méně významné, než jednání obecní rady v Zapadlé Lhotě o zřízení primitivní kanalizace“ (Sedlák 2004: 24). Dnes je však svého času kritizovaná vila po zásluze zapsána na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO, což se z meziválečných staveb podařilo už jen komplexu školy Bauhaus v Desavě od Waltera Gropia a Schröderově domu v Utrechtu od Gerita Rietvelda.

(slide 33) Brněnský rodák, avšak spíše vídeňák či světoběžník Adolf Loos musel se stavitelem Františkem Müllerem několikrát žádat o stavební povolení, jelikož mu úřady nechtěly do původní zástavby takto navrženou vilu povolit. Adolf Loos ve vile dokonale rozpracoval své pojetí raumplanu, tj. prostorového plánu, kdy do kubusu, krychle domu umístil několik místností bez ohledu na tradiční členění na patra. Každý pokoj, každá místnost mají jinou výšku. Adolf Loos byl se svojí prací velmi spokojený a se stavebníkem si natolik porozuměl, že v roce 1930 ve vile se svými přáteli a rodinou Františka Müllera oslavil své šedesáté narozeniny.

(Úkol 10)

(dokument Müllerova vila a text Zdeňka Lukeše  Adolf Loos nás učí bydlet)

 

Adolf Loos a jeho raumplan ukrytý v Müllerově vile

Adolf Loos a jeho raumplan ukrytý v Müllerově vile

(slide 34) Třicátá léta byla obdobím, kdy bylo dostatek dobrým vkusem obdařených objednavatelů, kteří k architektům chovali úctu. Tento zlatý věk čisté a elegantní architektury však skončil příchodem nacistů, kteří funkcionalismus smetli z projekčních stolů jako něco židovsky bezduchého, krabicovitého bez špetky krásy a nároku na další podporu. Po druhé světové válce pak historie a s ní i česká architektura nabrala takový směr, o jakém na konci třicátých let nemohl mít nikdo ani nejmenší tušení.

(slide 35) V roce 1945 umírá Josef Gočár. „Jeho dílo, čítající desítky realizací od Paříže až po podkarpatský Užhorod a další desítky neprovedených projektů, tady však zůstává jako memento. V každém stylovém období té neklidné první poloviny dvacátého století vznikla alespoň jedna jeho stavba, nad níž i po tolika letech stojíme v úžasu…“ (Lukeš 2013b: 189). Následujících více než čtyřicet let nemělo na klidu dějinám přidat. Pokud se historie vyvíjí jako na houpačce nahoru a dolů, ve druhé polovině dvacátého století se z vrcholu dostane na samé dno. Tohoto nemilého svědectví měl být pravděpodobně nejvýznamnější architekt jeho první poloviny ušetřen…

(text Zdeňka Lukeše Josef Gočár – architektonická osobnost XX. století)

(Úkol 11Úkol 12 ; Úkol 13Úkol 12 v powerpointové prezentaci úkol 12 – obr. 1 – 4 + úkol 12 – obr. 5 – 8 + úkol 12 – obr. 9 – 12 + úkol 12 – obr. 13 – 14 + úkol 12 – obr. 15 – 16)

 

Powerpointová prezentace: 

Architektura 1918 – 1945 (slidy 1 – 5) +  Architektura 1918 – 1945 (slidy 6 – 10) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 11 – 15) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 16 – 20) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 21 – 23) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 24 – 25) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 26 – 28) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 29 – 30) + Architektura 1918 – 1945 (slidy 31 – 35)

 

odkazy na obrazové zdroje Architektura 1918 – 1945

 

Úkoly:

Kompletní úkoly Architektura 1918 – 1945

Úkol 8 v powerpointové prezentaci Úkol 8 – slidy 1-4 + Úkol 8 – slidy 5-8 + Úkol 8 – slidy 9-12

Úkol 12 v powerpointové prezentaci úkol 12 – obr. 1 – 4 + úkol 12 – obr. 5 – 8 + úkol 12 – obr. 9 – 12 + úkol 12 – obr. 13 – 14 + úkol 12 – obr. 15 – 16

 

Doporučené (především) televizní dokumenty:

Adolf Loos nás naučil bydlet

Architekt Vladimír Karfík

Jedna báseň (Příběhy slavných – Karel Teige)

 

Dokumenty v rámci cyklu Deset století architektury:  Legiobanka, Krematorium v PardubicíchJosip Plečnik na Pražském hradě, Müllerova vila, Osada Baba, Bohuslav Fuchs v Brně

Dokumenty v rámci cyklu Za domy milovníků uměníJosef Chochol — Adolf Loos — Ludwig Mies van der Rohe

Dokumenty v rámci cyklu Příběhy domů: Zlínský mrakodrap, Poslední ze všech? (brněnské krematorium), Liskova vila (vila Lubomíra Šlapety v Ostravě)

 

Použitá a doporučená literatura:

BARTOŠ, Štěpán, LUKEŠ, Zdeněk, PANOCH, Pavel (2008). Ve víru modernosti. Architektura 20. století v Královéhradeckém kraji. Pardubice: Helios.

ČERNÁ, Iveta (2014). Tugendhat: brněnská realizace Ludwiga Miese van der Rohe. Brno: Muzeum města Brna.

HLAVÁČKOVÁ, Petra, KORYČÁNEK, Rostislav, SVOBODOVÁ, Šárka, VALDHANSOVÁ, Lucie (2001). Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918 – 1945. Brno: Dům umění města Brna.

KARASOVÁ, Daniela a kolektiv autorů (2010). Josef Gočár. Praha: Titanic.

KIESLING, Norbert (2011). Pavel Janák. Praha: Arbor Vitae.

LUKEŠ, Zdeněk, PODRAZIL, Jiří (2012). Jože Plečnik. Průvodce po stavbách v České republice. Praha: Foibos.

LUKEŠ, Zdeněk (2012). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 I. historické centrum.Praha, Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2013a). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 II. levý břeh Vltavy.Praha, Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2013b). Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

LUKEŠ, Zdeněk (2014). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 III. pravý břeh Vltavy.Praha, Litomyšl: Paseka.

MAWER, Simon (2013). Skleněný pokoj. Zlín: Kniha Zlín.

PRELOVŠEK, Dmjan (2002). Josip Plečnik – život a dílo. Praha: Era.

RISSELADA, Max (2012). Raumplan vs. Plan Libre (Adolf Loos – Le Corbusier). Praha: Archa.

SARNITZ, August (2004). Adolf Loos (1870 – 1933). Architekt, kritik, dandy. Praha: Slovart.

SEDLÁK, Jan (2004). Ve znamení moderny (architektura 20. století v Brně). Brno: Fotep.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel (2006). 20. století české architektury. Praha: Grada Publishing.

ŠLAPETA, Vladimír a kolektiv autorů (2001). Jan Kotěra 1871 – 1923. Zakladatel moderní české architektury. Praha: Obecní dům a nakladatelství KANT.

ŠVÁCHA, Rostislav (2004). Česká architektura a její přísnost. Praha: Prostor.

ŠVÁCHA, Rostislav (1998). Le Corbusier. Praha: Odeon.

ŠVÁCHA, Rostislav (1995). Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing.

ZATLOUKAL, Pavel (ed.) (2007). Slavné vily olomouckého kraje. Praha: Foibos.

Napsat komentář