Architektura jako odraz doby aneb Česká architektura v průběhu 20. století

Následující čtyři kapitoly, které budou v rámci cyklu „Architektura jako odraz doby“ postupně publikovány a k nimž je tento příspěvek úvodem, budou doplněny ilustrativní powerpointovou prezentací, nabídkou četných úkolů, podnětů k zamyšlení a k diskuzi, odkazy na zajímavou literaturu a televizní dokumenty. 

Naše čtyři zastavení v místě a v čase mohou posloužit jako podklad pro výklad ve výuce či jen pro inspiraci k vlastní procházce známým či neznámým městem.    

Architektura jako odraz doby – úvod (verze pro tisk)

Úvod

„Architektura je obrazem mysli společnosti.“

(Karel Čapek)

Česká architektura se v průběhu 20. století dočkala mnoha proměn. Tyto proměny úzce souvisely jak s četným střídáním nových uměleckých, případně architektonických směrů a stylů, tak i se změnami politickými a společenskými, na které bylo minulé století velmi bohaté. Architektura je totiž záležitostí společenskou a jako taková je se společenskými poměry pevněji provázaná nežli například výtvarné umění či poezie. Ačkoliv ani těmto druhům umělecké tvorby nelze společenskou funkci odepřít, mohou na rozdíl od architektury vystupovat zcela autonomně, s oporou pouze ve funkci estetické.

P1000187

Nová scéna Národního divadla od Karla Pragera z roku 1983 v sousedství s novorenesanční budovou Národního divadla od Josefa Zítka z roku 1883. Kontrast jednoho století.

 

Pro názornost dva jednoduché příklady.

Příklad první. Malíř může namalovat obraz, který bude mít po nějaký čas, možná také navždy, ve svém ateliéru, v lepším případně ho od něj koupí soukromý sběratel nebo galerie. Obraz tak vidí jen přátelé onoho sběratele či návštěvníci galerie, kteří, když nechtějí, nemusejí o něj zavadit pohledem a nikdo je nenutí věnovat obrazu pozornost. Zrovna tak báseň může zůstat navždy v šupleti poetově, případně ve sbírce, kterou sotva kdy někdo vytáhne z knihovny. Ale obraz i báseň jednou jsou. Nejinak je tomu s divadelní inscenací na jevišti divadla.

Naproti tomu před počiny architektů zavírat oči nelze, neboť je to životu krajně nebezpečné. Ať už si to přiznáme či nikoliv, dům, kolem kterého procházíme, na nás podvědomě působí. Může nás těšit, udivovat, zrovna tak vyvádět z míry či iritovat. Stavba také na rozdíl od obrazu nebo básně potřebuje investora a mnohdy jsou to náklady nemalé, ne-li astronomické. Bez tohoto investora stavba nikdy nemůže opustit architektovu mysl či rýsovací prkno, dnes hardware počítače. Pravda, některým obrazům jejich umělecká hodnota vynesla i takovou finanční hodnotu, že by za ně bylo možné postavit novou galerii nebo knihovnu pro další obrazy a další básně. Malířova počáteční investice byla vedle investice do architektury nulová. Štětec, barvy, plátno a někdy ani to ne. Dějiny umění ukázaly, že stačí mít originální nápad a po ruce pisoár. Pro architektonicky kvalitní stavbu však nestačí mít pouze výborného architekta s dobrým nápadem, ale i poučeného a osvíceného objednavatele, investora. Se společenskými a politickými změnami se mění i charakter těchto objednavatelů.

Příklad druhý. Malíř namaluje obraz. Básník napíše sbírku. Režisér s herci nazkouší divadelní hru. Obraz koupí galerie, a pokud ho po léta neuchovává v odborné péči ve svém depozitáři, vystaví ho ve výstavním sále. Do galerie chodí návštěvníci, které umění zajímá alespoň do té míry, že si jsou vědomi toho, že je výtvarné umění obohatí adekvátně k ceně vstupného. Výše této ceny je u nás většinou stále ještě směšně nízká (pravda, 200 Kč na vstup do Národní galerie ve Veletržním paláci už pro některé může být příliš) a uvědomělých lidí snad i přibývá. Těch, kteří vstoupí do galerie, je však jen malý zlomek z počtu lidí, kteří jako kolemjdoucí okolo galerie projdou. Vzhled budovy galerie či muzea umění tak nezbytně působí na více lidí, než vystavený obraz v galerii samotné. Nejinak je tomu s knihovnou či divadelní budovou. Toliko zjednodušeně ke společenským aspektům architektury.

Své o tom napsal známý architekt, v Brně narozený světoběžník Adolf Loos ve svém článku Architektura:

„Dům se musí líbit všem. Na rozdíl od uměleckého díla, které se nemusí líbit nikomu. Umělecké dílo je umělcovou soukromou záležitostí. Dům nikoliv. Umělecké dílo se zrodí, aniž by existovala jeho potřeba. Dům pokrývá určitou potřebu. Umělecké dílo není zodpovědné nikomu, dům každému. Umělecké dílo chce lidi vytrhnout z jejich pohodlí. Dům musí tomuto pohodlí sloužit. Umělecké dílo je revoluční, dům konzervativní. Umělecké dílo ukazuje lidstvu nové cesty a myslí na budoucnost. Dům myslí na současnost. Člověk má rád všechno, co louží jeho pohodlí. Nenávidí všechno, co ho chce vytrhnout z jeho získaných a zajištěných pozic a co ho obtěžuje. A tak má rád dům a nenávidí umění“ (Sarnitz 2004: 10).  Tvrzení možná až moc kontroverzní a radikální, konec konců takové, jaké bychom od Adolfa Loose mohli čekat.

V budově Veletržního paláce z roku 1928 od Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla sídlí Národní galerie. Šest podlaží pro umění.

V budově Veletržního paláce z roku 1928 od Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla sídlí Národní galerie. Šest podlaží pro umění.

 

V první polovině dvacátého století se české architektuře dařilo držet krok s tendencemi architektury západoevropské. Jakožto kulturní středoevropský stát se se západní Evropou v mnoha oblastech snažíme poměřovat a architektura v tomto není výjimkou. V některých okamžicích čeští architekti dokonce byli o krůček napřed, případně se některý specifický úkrok stranou časem ukázal být jako velmi zajímavý a zpětně doceněný (fenomén českého kubismu v architektuře). O architektonickou secesi z počátku dvacátého století, modernu a kubismus desátých let a funkcionalismus let dvacátých a třicátých jeví zvýšený zájem i neodborná veřejnost. Architekti jako Jan Kotěra či Josef Gočár jsou dnes v očích některých považováni takřka za hrdiny a tímto pohledem můžeme jejich počiny považovat za heroické. Snaží se nás o tom přesvědčit historik architektury Zdeněk Lukeš svými pravidelnými články v Lidových novinách nebo ve svých průvodcích po moderní Praze. Výběr Lukešových článků z Lidových novin vyšel i knižně pod názvem Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše (2013b). Průvodce po pražských stavbách Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 I, II, III (2012, 2013, 2014) je dnes již úspěšnou knižní trilogií. Podrobného a po informativní stránce vyčerpávajícího průvodce po pražské architektuře první poloviny 20. století Od moderny k funkcionalismu (1995) napsal i historik architektury Rostislav Švácha. O tom, že architekti Jan Kotěra, Josef Gočár nebo Pavel Janák byli opravdoví hrdinové, se český národ snažil přesvědčit David Vávra ve svém televizním cyklu Šumná města. Povolanější osobu bychom k tomuto nelehkému pedagogickému výkonu hledali stěží a snad se mu tento bohulibý záměr do značné míry podařil. O třech zmíněných architektech vyšly v nedávných letech i obsáhlé monografie. Takovéto knižní pocty se však nevyhýbají ani dalším architektům meziválečného období. David Vávra nás naučil před počiny Jana Kotěry smeknout se slovy „Jan Kotěra – úcta veškerá“. (o většině uvedených historicích a teoreticích architektury pojednává článek Architektura a její popularizacena který si tímto dovoluji odkázat – pozn. autora).

Zrovna tak se pozornost odborníků, ale i laických zájemců o architekturu, upírá i k jiným městům, než jen ku Praze. V Hradci Králové za první republiky díky osvícenému starostovi Františku Ulrichovi vznikla řada reprezentativních staveb, které se výrazně zapsaly do dějin české architektury. Pro procházku Hradcem Králové, tzv. „Salonem republiky“, lze  doporučit knihu Ve víru modernosti: Architektura 20. století v Královéhradeckém kraji od Štěpána Bartoš, Zdeňka Lukeše a Pavla Panocha. Také ve Zlíně se díky podnikavým bratrům Baťovým stavěla moderní architektura na světové úrovni. A brněnský funkcionalismus je fenoménem, který důkladně mapuje (mimojiné publikace) praktický průvodce Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918 – 1945 (Hlaváčová, Koryčánek, Svobodová, Valdhansová 2012) doplněný interaktivními webovými stránkami (http://www.bam.brno.cz/).

Druhá polovina dvacátého století již byla o poznání méně šťastná. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 byla společnost nucena přestat vzhlížet ke vzorům západní Evropy. Někteří čeští architekti na ně přesto různými špehýrkami v železné oponě potajmu pokukovali, nechávali se jimi inspirovat a mezi architektonickou šedí přeci jen tu a tam vznikala hodnotná a dnes oceňovaná či časem doceněná architektonická díla. Byly to počiny výjimečné, vyvzdorované na panujících společenských poměrech, o to více je třeba před nimi smeknout. Období druhé poloviny 20. století zatím není věnována taková pozornost jako předchozím padesáti létům. Přesto i toto období stručně popsal Rostislav Švácha v úvodní kapitole Česká přísnost a její nepřátelé ve své zásadní knize Česká architektura a její přísnost (2004). V ročence Česká architektura 2008 – 2009 (2010) tento úsek dějin české architektury podrobněji zmapoval Petr Pelčák úvodní kapitolou 6 ½. Samozřejmě pak přehled staveb z druhé poloviny dvacátého století nechybí v knize 20. století české architektury (2006) od autorů Radomíry Sedlákové a Pavla Friče, kteří prošli dvacáté století rok po roce a každý rok prezentují jednou stavbou.

Po Sametové revoluci v listopadu 1989 se česká (respektive československá) společnost opět výrazně proměnila. Svobodně mohla otočit hlavu zpět směrem k západu. To, jak se české architektuře dařilo srovnat krok s pokročilejší západní Evropou, popisují v knize Česká architektura / Czech architecture 1989 – 1999 (1999) Pavel Halík a Petr Kratochvíl. Na patnáctileté období mezi léty 1989 – 2004 pak upnul svoji pozornost Rostislav Švácha v již zmíněné knize Česká architektura a její přísnost (2004), kdy právě přísnost přiřkl jako dominantní vlastnost současné architektonické tvorbě u nás.

Vydejme se tedy ve čtyřech kapitolách na krasomilnou procházku za poznáním české architektury dvacátého století.

Procházka první: 1900 – 1918 aneb Vznik moderní české architektury

Procházka druhá: 1918 – 1945 aneb Mezinárodní styl je nám vlastní

Procházka třetí

Procházka čtvrtá

P1000365

Nedaleko Veletržního paláce v pražských Holešovicích od roku 2008 sídlí centrum současného umění DOX. Architektem konverze tovární budovy je Ivan Kroupa.

 

Použitá a doporučená literatura:

BARTOŠ, Štěpán, LUKEŠ, Zdeněk, PANOCH, Pavel (2008). Ve víru modernosti. Architektura 20. století v Královéhradeckém kraji. Pardubice: Helios.

HALÍK, Pavel, KRATOCHVÍL, Petr (1999). Česká architektura / Czech architecture 1989 – 1999. Praha: Prostor.

HLAVÁČKOVÁ, Petra, KORYČÁNEK, Rostislav, SVOBODOVÁ, Šárka, VALDHANSOVÁ, Lucie (2001). Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918 – 1945. Brno: Dům umění města Brna.

KRATOCHVÍL, Petr (2011). Současná česká architektura a její témata. Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2012). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 I. historické centrum. Praha, Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2013a). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 II. levý břeh Vltavy. Praha, Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2014). Praha moderní – velký průvodce po architektuře 1900 – 1950 III. pravý břeh Vltavy. Praha, Litomyšl: Paseka.

LUKEŠ, Zdeněk (2013b). Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

PELČÁK, Petr (2010).  Česká architektura 2008 – 2009. Praha: Prostor.

SARNITZ, August (2004). Adolf Loos (1870 – 1933). Architekt, kritik, dandy. Praha: Slovart.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra, FRIČ, Pavel (2006). 20. století české architektury. Praha: Grada Publishing. 

ŠVÁCHA, Rostislav (2004). Česká architektura a její přísnost. Praha: Prostor.

ŠVÁCHA, Rostislav (1995). Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing.

ŠVÁCHA, Rostislav (ed.) (2010). Sial. Praha: Arbor Vitae a Olomouc: Muzeum umění Olomouc.

VŠETEČKA, Petr (2012). Česká architektura 2010 – 2011. Praha: Prostor.

 

 

 

 

2 Comments

  1. Pingback: Architektura jako odraz doby I.: 1900 – 1918 aneb Vznik moderní české architektury | estetická výchova

  2. Pingback: Architektura jako odraz doby III.: 1945 – 1989 aneb Obrat jiným směrem | estetická výchova

Napsat komentář