Divadelní inscenace (nejen) pro maturanty aneb Kam s žáky do divadla?

Divadelní inscenace (nejen) pro maturanty aneb Kam s žáky do divadla – verze pro tisk (pdf)

Na úvod článku předesílám, že  mám rád divadlo. Také se přiznávám k tomu, že je mi velmi blízká poetika divadelního režiséra Jana Mikuláška, o jehož inscenacích budu psát především. Nechci ovšem, aby byl tento článek samoúčelnou propagací inscenací tohoto režiséra v situaci, kdy už je na divadelních prknech možná „přemikuláškováno“. Při krátkém zamyšlení a nedávné osobní rekapitulaci inscenací, které jsem měl možnost shlédnout, jsem se neubránil dojmu, že právě inscenace zmíněného režiséra jsou vhodné pro žáky středních škol, převážně pak pro žáky maturitních ročníků. Po následující krátké osobní doušce se pokusím uvést důvody, proč se tak domnívám. A ano, nejspíše se při tom, připouštím, nevyhnu určitému adorování.

Má cesta k divadlu nebyla přímá. Na uničovském gymnáziu, které jsem navštěvoval, jsme jeli ze dvakrát do Moravského divadla v Olomouci. Obě inscenace však ve mně nevyvolaly žádný hlubší dojem, i proto si snad již ani nevybavím, o které tituly se jednalo. Spíše na mne působily nezáživně, nudně, až úmorně. V posledním, maturitním ročníku jsme pak se třídou jeli na tradiční třídenní výlet do Prahy (nevím, jestli je to zvykem i na jiných gymnáziích, ale v Uničově tomu tak je). Tady jsem zjistil, že obdobně neslaný nemastný účinek ve mně vzbudily i inscenace Divadla pod Palmovkou (Moliérův Zdravý nemocný, inscenace z roku 1999 v režii Juraje Dejáka) a Národního divadla (Bulgakovův Mistr a Markétka, inscenace z roku 1999 v režii Oxany Smilkové). Již tehdy mne provázely i dnes tolik aktuální skeptické otázky, které si ovšem nekladu jenom já, nýbrž i zasvěcenější teatrologové. Otázky stran úrovně kvality „Zlaté kapličky“ (výjimkou potvrzující pravidlo je v současném repertoáru Národního divadla Havlova Zahradní slavnost v režii Dušana Pařízka). Vždyť na jevišti v roli Wolanda údajně exceluje Miroslav Donutil. Bulgakovův román mám rád, četl jsem ho jedním dechem, a přeci jsem nepochopil, proč po pro diváka vyčerpávající první půlce následovala ještě více úmorná půle druhá?

Po maturitě jsem se divadelním domům nějaký čas raději vyhýbal obloukem, abych si nakonec k divadlu našel cestu spíše zadními vrátky přes malé divadelní scény v Olomouci (kvalita inscenací Moravského divadla, na které jsem v posledních letech přeci jen občas zavítal, pro mne naneštěstí nevzrostla) a jiné, spíše alternativní počiny. Z poslední doby doporučuji divadelní  soubory Vosto5, Buchty a loutky nebo Športniki. S mladšími diváky, respektive s diváky napříč věkovým spektrem (klidně i se seniory) jistě neprohloupíte u Divadla Víti Marčíka.

Většina inscenací velikých kamenných divadel, které jsem měl možnost vidět, totiž čpěla podobně jako šatní skříň mojí babičky, a ještě mne nutila nosit tuto staromódní, xkrát přešívanou garderóbu po tři hodiny. Určitě bych tomuto (pravda, jedinečnému) zážitku nevystavoval třídu středoškoláků. Stejný odér se pak mnohdy line i z hlediště, takže je zjevné, na jakou cílovou skupinu dramaturgie tradičních divadel míří. To není žádná výtka z mé strany, to je jen věcné konstatování a případné varování před návštěvou divadla s žáky.

Jako zjevení pak na mne v roce 2009 působila dramatizace románu George Orwella 1984 ostravského Divadla Petra Bezruče uvedená v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc. Ano, takhle by se mělo, dle mého laického, prostě diváckého soudu, dělat divadlo!

S odstupem několika dní, kdy mne z Orwella ještě stále mrazilo, jsem zjistil, že režisérem inscenace je Jan Mikulášek, ročník 1978, tudíž režisér, který by mi měl být generačně blízký (ale ani tato skutečnost nemusí být u každého režiséra mladší generace zárukou). Příjmení režiséra mi bylo povědomé, protože zase na druhou stranu svému gymnáziu a zejména svým učitelům literatury (Jan Homolák a Aleš Langer – pozn. autora) nemohu upřít skutečnost, že ve mně probudili lásku k české poezii 20. století. A nakonec skutečně, onen mladý režisér je vnukem básníka Oldřicha Mikuláška. V Mikuláškově výboru A verš slova namlouvá si… z roku 2010 jsem dokonce našel jejich společnou fotografii, kdy malý chlapec sedí dědečkovi na klíně. Inu, rodové dispozice se někde musí projevit, že? A to nejen ve fyzické podobě dědy a vnuka. Ojedinělý talent i ob generaci dle mého soudu vyprýštil na povrch, tentokrát jen ne na stránky básnických sbírek, ale na divadelní prkna.

 

P1350253

Některé divadelní inscenace Jana Mikuláška

 

Podobně jako je Oldřich Mikulášek spojován s Brnem, tak i tvorbu jeho vnuka Jana mám spjatou s tímto městem, i přestože již začal psát novou kapitolu své režijní činnosti jinde. Právě v brněnském Národním divadle Reduta se sešel silný inscenační tým. Pod vedením uměleckého šéfa Petra Štědroně, dramaturgyně Dory Viceníkové a kmenového režiséra Jana Mikuláška zde vznikly jedinečné a divadelní kritikou velmi ceněné inscenace Korespondence V+WEuropeanaZlatá šedesátá Nenápadný půvab buržoazie. (Aktivní odkazy Korespondence a Europeany odkazují na oficiální trailery vytvořené pro potřeby propagace divadla, u Zlatých šedesátých Nenápadného půvabu buržoazie se jedná o ukázky z inscenace – pozn. autora). 

Jestliže dramatizace literární předlohy Patrika Ouředníka Europeana pojednává o významných (nebo naopak zcela bezvýznamných) dějinných událostech 20. století, v absurdním kontrastu ponechaných vedle sebe bez zdůraznění jejich významu, pak inscenace Korespondence V+W Zlatá šedesátá poukazují na události spjaté s totalitním režimem u nás a s normalizací. Snad lépe než jiným způsobem divák pochopí a zpětně nahlédne onu bezmocnost té doby a její tíhu. Zrovna tak mu inscenace dají nahlédnout do nitra uměleckých osobností Jiřího Voskovce a Jana Wericha či ve Zlatých šedesátých filmového režiséra tzv. nové vlny Pavla Juráčka s takovou silou a intenzitou, až to bolí (a bolest v tomto případě není z přesezeného zadku a mravenčení v nohou). Starší divák si připomene a mladší spíše pochopí, jak se nevlídná a nepřejícná doba podepsala na životě jedince, jak mařila talenty. On ten pan Werich nebyl příliš veselý člověk, jak by se snad mohlo zdát z jeho filmových rolí (ostatně, který z komiků a televizních bavičů jím kdy byl?). A Pavel Juráček, nebýt zákazu vykonávat filmové umění, snad nepsal by si do deníku slova „Někde je místo, kde by mi bylo dobře“ nebo „Živořím v troskách bytu, v troskách své paměti a svých snů“.

Uvedené inscenace jsou také zajímavé skutečností, že jejich knižní nebeletristické předlohy – spíše dokumenty jsou (respektive byly) zdánlivě na jeviště nepřeveditelné. Vždyť Ouředníkova kniha postrádá děj, je mozaikou, nesourodou koláží událostí, která však jako zázrakem funguje jak v knize, tak na divadle. Koho by napadlo zdramatizovat vzájemnou korespondenci dvou velmi blízkých přátel, která knižně vyšla ve třech rozsáhlých svazcích? A nakonec více než tisícistránkový deník muže, který byl tak trochu blázen a který měl zůstat zapomenut, zrovna tak jako jeho dílo mělo být navěky uzamknuto v trezoru a nespatřit světlo filmového projektoru? Tady se sluší vyzdvihnout nejen um režiséra Jana Mikuláška, ale především roli odvážné dramaturgyně Dory Viceníkové, která stála za volbu zmíněných textů. Doporučuji při výběru inscenací také (ať již sami nebo s žáky, se kterými na divadlo půjdete) shlédnout některou hru Jiřího Voskovce a Jana Wericha, případně film Případ pro začínajícího kata od Pavla Juráčka. Uvedené inscenace jsou tak vynikající ukázkou jedinečného divadelního myšlení, ale také mohou posloužit jako prostředek k zasvěcení do kulturní historie.

S filmovou projekcí se nabízí provázat i inscenaci Nenápadný půvab buržoazie. Ta je totiž volně inspirována filmovou předlohou stejnojmenného filmu od Luise Buñuela. Tato divadelní inscenace je ryzí ukázkou moderního pojetí divadla, sledem absurdních obrazů, s minimem (avšak velmi peprných až pikantních) dialogů. O nesporných kvalitách Buržoazie svědčí skutečnost, že v roce 2013 byla jako dosud jediná česká inscenace uvedena na prestižním festivalu Salzburger Festspiele. O její kontroverznosti a bezservítkovosti zase na vlastní oči pozorovaný odchod konzervativnějších diváků ze sálu Moravského divadla v průběhu samotného představení.  

Na kvalitě výsledných inscenací se jistě podílí i herecké výkony skvělých herců (za všechny jmenujme např. Jiřího Vyorálka, Petra Jeništu, Václava Vašáka, Petru Bučkovou či Gabrielu Mikulkovou), kteří s režisérem v osobitém pojímání divadla zcela souzní. Nemohu také opomenout minimalistickou a přitom dokonale funkční scénu Marka Cpina.

Po této spanilé jízdě odstartované na brněnském Zelňáku celý výše uvedený inscenační tým z Reduty přesídlil do pražského Divadla Na zábradlí, kde od září 2013 zahájil novou sezonu. Pražští diváci tak mohli po nešťastném ukončení činnosti Divadla Komedie, které bylo spjato s osobností Dušana Pařízka (zmiňovaného v souvislosti se Zahradní slavností v Národním divadle), vkládat nové naděje právě tímto směrem. Vždyť spíše moravský režisér Mikulášek se již, ačkoliv spíše sporadicky, formou hostování představil v pražském Divadle v Dlouhé. Za působení Petra Štědroně v roli uměleckého šéfa a Dory Viceníkové na postu dramaturgyně v Redutě však vznikly i další vydařené inscenace Kabaret Kafka nebo Anna Karenina v režii Daniela Špinara, který je na můj vkus příliš afektovaný, ale s kabaretní inscenací o Franzi Kafkovi jistě neprohloupíte. Určitě nám i přes značnou míru stylizace prozradí o Kafkově intimním životě více než četné studie na toto populární a nevyčerpatelné téma. V současnosti i Daniel Špinar zamýšlí vzývat divadelní múzu v pražském Národním divadle.

Jan Mikulášek má však úspěšné zářezy na režijní pažbě také v brněnském divadle Huse na provázku, kde mohu doporučit jeho režii Čechovova Višňového sadu. Občas se přistihnu přitom, že si s (mimo jiné výborným) hercem Robertem Miklušem broukám píseň „Run, baby, run“ od Sheryl Crow, kterou inscenace začíná. Zkrátka dokonalé entrée, ukázka režijního mistrovství, divadelního uvažování takového kalibru, jaký se u nás příliš nevidí (a bohužel ho nepředvedl ani slavný Robert Wilson v pražském Národním divadle). Jan Mikulášek nejen že si k inscenacím skládá vlastní hudbu, také má šťastnou ruku pro volbu skladeb. Ty jdou mnohdy do velmi působivého kontrastu s děním na jevišti, což v divákovi vyvolává silné, rozervané emoce, jako je tomu např. při scéně mučení v 1984.

To, že má cit pro převedení divadelní či literární klasiky na současné jeviště, prokázal také v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde před svým příchodem do Brna působil jako umělecký šéf. Vedle zmíněné dramatizace Orwellova románu 1984 mám i po více než dvou letech v živé paměti inscenaci Na větrné hůrce podle románu Emily Bronteové. Z bezručovského repertoáru nedávno po letech stažená dramatizace Evžena Oněgina byla učiněný majstrštyk. Dopřejte si krátký oddech ve čtení v podobě alespoň zprostředkovaného vyznání Taťány v podání letos cenou Thálie i Radokem oceněné Terezy Vilišové za roli Amy v inscenaci Můj romantický příběh. (Ostatně ani v tomto případě Špinarova opusu návštěvou se žáky neprohloupíte. Situační komedie o singles třicátnících je pro teenagery bezpochyby vděčné téma – pozn. autora).

P1350257

Dramatik Václav Havel před Divadlem Na zábradlí

 

Jak jsem již uvedl před ostravskou odbočkou, inscenační tým (Petr Štědroň, Dora Viceníková a Jan Mikulášek) se před rokem přemístil do pražského Divadla Na zábradlí. Toto divadlo má velmi dobrou pověst a tradici. Je spojováno s osobností dramatika Václava Havla, s režisérem Janem Grossmanem a později především s režisérem a uměleckým šéfem Petrem Léblem, který ovšem svoji divadelní činnost a život ukončil v roce 1999. Symbolicky nad jevištěm. (Doporučuji dokument o Petru Léblovi Andělé tě hlídají od Olgy Sommerové – pozn. autora). Když jsem ve výuce u paní učitelky Hany Vackové na olomouckém Gymnáziu Hejčín realizoval lekce „Kniha jako užité umění“ a „Umění a svoboda“, několikrát jsme na téma Jan Mikulášek zavedli řeč. Vyjádřila tehdy obavy, aby nám nezačal „léblovatět“. Já, v tomto případě bohužel, nejsem takový pamětník, abych znal např. Léblovy Čechovovské inscenace „tváří v tvář“, ale hýčkám si je na videozáznamech (za ně velmi děkuji kamarádce, paní učitelce dramatické výchovy na Střední pedagogické škole v Přerově, Věrušce Mikulcové. Díky moc, Věruško! – pozn. autora). Pokud by nám snad někdo „léblovatěl“, nebude to ke škodě věci, ale v případě Jana Mikuláška nemám nejmenší podezření z duchaprostého epigonství.

Divadlo Na zábradlí tak od září 2013 uvádí výše zmiňované původní inscenace brněnské Reduty. V režii Jiřího Havelky divadlo uvedlo autorskou detektivku Šílenství inspirovanou filmy žánru noir a vynikající autorský hudebně-divadelní projekt Miloše Orsona Štědroně Velvet Havel. Je více než patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu jen v rodině Mikuláškových, ale že i synové Miloše Štědroně se patřičně „potatili“.

Na inscenaci Zlatá šedesátá Jan Mikulášek navázal velmi volným pokračováním Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho, kterému ovšem (domnívám se) schází jistota a sevřenost Šedesátek. Tajná očekávání tak vkládám do nové dramatizace Camusova Cizince. Troufám si ještě před samotným zhlédnutím inscenace prorokovat, že Jan Mikulášek je u nás tím nejpovolanějším, kdo by se měl Meursaultova svědomí ujmout.

Pojďme se tedy v tuto chvíli posadit do divadla. Pojďme se dívat a pojďme se divit! Je totiž na co se dívat a nad čím se podivovat.

      

Doporučená literatura a jiné zdroje:

Samozřejmě, že tím nejlepším zdrojem je samotné chození do divadla. Jen tak si nejlépe učiníte přehled o současném divadelním dění. Samozřejmě že hrozí, že se někdy „spálíte“ (kolikrát jsem se jen já spálil?), na druhou stranu Váš divadelní vkus se nemusí shodovat s tím mým. Budu rád za jakékoliv Vaše podněty a připomínky v diskuzi nebo na facebooku Estetické výchovy. Nakonec určitě narazíte na inscenaci, u které budete mít pocit, že ji musíte vidět podruhé a přizvat s sebou i žáky (případně přátele).

Je dobré být v obraze a sledovat webové stránky jednotlivých divadel a divadelních souborů. Na svých webových stránkách totiž o jednotlivých inscenacích na svém repertoáru uvádějí bližší informace, citují divadelní kritiku, recenze a jiné informace.V textu článku jsem na webové stránky divadel vložil aktivní odkazy, přesto je ještě jednou uvedu:

Vosto5: http://www.vosto5.cz/

Buchty a loutky: http://www.buchtyaloutky.cz/

Športniki: http://www.sportniki.cz/

Divadlo Víti Marčíka: http://www.vitamarcik.cz/

Národní divadlo Praha: http://www.narodni-divadlo.cz

Národní divadlo Reduta Brno: http://www.ndbrno.cz/reduta

Divadlo Na zábradlí: http://www.nazabradli.cz/

Divadlo Petra Bezruče:  http://www.bezruci.cz/aktuality/

Aktuální informace z divadla pak přináší čtrnáctideník Divadelní noviny.

Velmi cenným zdrojem informací, a vedle toho i velmi milou připomínkou, mi jsou brožovaní průvodci festivalem Divadelní Flora Olomouc. Většinu výše uvedených inscenací jsem shlédl právě v rámci tradičního květnového festivalu, kdy letos proběhl 18. ročník. Tištění průvodci festivalem pro každý ročník jsou malé knihy o více než dvou set stránkovém rozsahu, které potenciálního diváka seznamují s jednotlivými inscenacemi programu a jejich režiséry. Osobně si je hýčkám v knihovně podobně jako inscenace Petra Lébla 🙂 .

V roce 2012 měla Divadelní Flora dvě dramaturgické linie: osobnost režiséra Jana Mikuláška a přehlídku inscenací končícího Divadla Komedie. O rok později festival přinesl profil brněnské Reduty a v letošním roce pak miniportrét Daniela Špinara, přehlídku aktuálních inscenací Divadla Petra Bezruče a dramaturgickou linii věnovanou Václavu Havlovi.

Nabízím odkazy na jednotlivé inscenace a režisérské či divadelní profily uvedené v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.

Portréty režisérských osobností: Jan Mikulášek, Daniel Špinar;

Portréty divadel: Divadlo Komedie, Divadlo Petra Bezruče;

Inscenace Jana Mikuláška zmíněné v článku: Zlatá šedesátá, Višňový sad, Nenápadný půvab buržoazie, Na větrné hůrce, Europeana, Korespondence V+W, 1984, Evžen Oněgin;

Inscenace Daniela Špinara zmíněné v článku: Kabaret Kafka, Můj romantický příběh;

Další inscenace v článku uvedené: Zahradní slavnost (Dušan Pařízek v Národním divadle), Velvet Havel (Miloš Orson Štědroň a Jan Frič v Divadle Na zábradlí).

Mé veliké díky za možnost tyto inscenace vidět v Olomouci patří Petru Nerušilovi, řediteli festivalu Divadelní Flora a Janu Žůrkovi, dramaturgovi festivalu. Také děkuji autorkám textů v průvodcích Divadelní Florou Pavle Bergmannové a Martině Foretové Pavlunové.

 

Na samotný závěr doporučuji čtyři knihy. Brocketovy vyčerpávající Dějiny divadla nejsou vždy právě nejčtivější, ale za jejich přednost považuji to, že neuvádí pouze jména dramatiků, jak je u dějin divadla často zvykem. Autor píše i o dobovém kontextu, jak se divadelní hry ve své době inscenovaly, jaká byla divadelní praxe a další souvislosti. Upozorňuje také na režisérské a herecké osobnosti.

Národním divadlem vydaná publikace Základní pojmy divadla. Teatrologický slovník seznamuje čtenáře, jak název napovídá, se základními divadelními pojmy. Čtenář by si po jejím pročtení neměl plést profese režisér, dramatik, dramaturg, případně pojmy inscenace, divadelní hra, adaptace, dramatizace. Snad jsem se sám v textu článku nedopustil nepřesností.

Pro dětské čtenáře a dětské diváky doporučuji knihu Divadlo nás baví od Anny Novotné.

Osobnosti Petra Lébla se podrobně (650 stran!) a přitom čtivě věnovala v knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla Radka Denemarková. Zrovna tak doporučuji dokument Andělé  tě hlídají od Olgy Sommerové.

BROCKET, Oscar G. (2008). Dějiny divadla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

DENEMARKOVÁ, Radka (2008). Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Brno: Host. 

NOVOTNÁ, Anna (2008). Divadlo nás baví. Praha: Práh.

PAVLOVSKÝ, Petr (2004). Základní pojmy divadla. Teatrologický slovník. Praha: Národní divadlo.

Napsat komentář