Architektura a její popularizace

Architektura a její popularizace – verze pro tisk (pdf)

V poslední době si s velikým potěšením všímám vzrůstajícího zájmu veřejnosti o architekturu. Lidem není lhostejné prostředí, ve kterém žijí; diskutují o podobě nových staveb, vyjadřují své (tu odborné, tu laické) estetické soudy na ně; reagují na vypsané (případně naopak nevypsané) architektonické soutěže a jejich výsledky. Nebyla jim například lhostejná jen toho času tolik diskutovaná podoba a osud Národní knihovny na pražské Letné. Celá kauza tehdejší „Chobotnice“ a životní osudy jejího architekta Jana Kaplického by v Hollywoodu vydala na více než jen dokumentární film „Oko nad Prahou“.

Příklad Kaplického nerealizovaného návrhu je však jen pomyslnou třešničkou na dortu. I jiné architektonické návrhy mimo hlavní město vzbuzují veliké vášně a diskuze. V „mé Olomouci“ tak rozčeřil toho času spíše stojaté vody např. architektonický návrh budovy Středoevropského fóra, tzv. SEFO, aktuálně pak podoba osvětlení Horního náměstí v tomtéž městě… o zamýšlené výškové stavbě Šantovka Tower raději ani nemluvím. Kdo ze čtenářů je z hanácké metropole, nepochybně ví…

Vraťme se však o pár let zpět, na začátek třetího tisíciletí, kdy v roce 2001 veliký úspěch a návštěvnost zaznamenala výstava „Deset století architektury“ na Pražském hradě, jejímž hlavním kurátorem byl Miroslav Řepa. Výstava mapovala architekturu českých zemí od románského slohu po současnost a byla zdokumentována šesti knižními svazky. Návštěvníky seznamovala se všemi hlavními architektonickými slohy, ale i se směry současnými, kterým není dána doba trvání několika staletí, jako tomu bylo u gotiky, renesance a baroka.

Domnívám se, že se do povědomí lidí čím dál více dostávají jména architektů jako Dušan Jurkovič, Jan Kotěra či Josef Gočár. Dokážeme si je spojit s konkrétní stavbou či dokonce s celým městem, kterému příslušní architekti vtiskli svébytný ráz. Hovoříme o Jurkovičových Pustevnách, Kotěrově Prostějově (Jiří Wolker promine) a Gočárově Hradci Králové a máme jakoustakous představu, co takové spojení, vztah architekta a města, znamená. Příslušná města se pak učí takového vztahu s architektem využít a na toto spojení přilákat turisty (níže uvádím krásný příklad Brna a brněnského funkcionalismu). Z vyjmenovaných měst nemohu opomenout Zlín, který je ovšem spojován se jménem průmyslníka a stavebníka Tomáše Bati, který za nebývalým urbanistickým rozkvětem města stál.

Dramatik a hudební skladatel Miloš Orson Štědroň v roce 2012 o Josefu Gočárovi vytvořil autorský divadelní projekt „Divadlo Gočár“, za který získal Cenu Alfréda Radoka a Cenu Divadelních novin. Důležitější než tato ocenění však je skutečnost, že se povědomí o předním českém architektovi dvacátých a třicátých let 20. století šířilo dál mezi diváky, mezi kterými téma Gočár zarezonovalo. Stejně jako další hrdinové (Jaroslav Hašek, Antonín Dvořák a naposledy Václav Havel), kterým ve svých divadelně-hudebních projektech Miloš Orson Štědroň složil poctu nepatetickým způsobem jemu vlastním, osobitým, a krásným.

Ke slovu se dnes vehementně dostávají samotní architekti a mnohdy jim je popřáno sluchu. Nejsou to anonymní postavy shrbené nad rýsovacím prknem ve své pracovně, kteří za svoji práci požadují nepřiměřeně horentní sumy peněz a do všeho jen kafrají. Pravda, negativně se vymezují často, ale jejich hřímání je kolikrát potřeba brát v potaz. Přeci jenom jsou (nebo by měli být) odborníky na architekturu a urbanismus. Jejich připomínky, upozornění a varování by tedy měla mít jistou váhu. Podobně jako když nás lékař upozorní na zvýšenou hladinu cholesterolu či mírnou nadváhu, případně nás varuje před škodlivostí kouření na krabičce cigaret a nabízí nám s lékárníkem svoji odbornou pomoc, je potřeba se nad stávající situací zamyslet. Osobně se nad architekturou zamýšlím častěji než nad nepřehlédnutelným varováním na balíčku mého oblíbeného tabáku 🙂 .

Martin Horáček v kapitole „Občanská společnost“ ve své knize „Za krásnější svět“ píše: „I kdyby se všichni vědci světa shodli na tom, co je krása, svět nebude krásnější, pokud nebudou chtít jeho obyvatelé (…) Krásnější svět se stává otázkou volby a svědomí“ (Horáček 2013: 324-329).

Lidé dnes často slýchají názory architektů a popularizátorů architektury. Právě ti se stávají mluvčími v celé řadě kauz, o kterých je slyšet, a vášnivých debat kolem podoby veřejného prostoru. Stávají se pomyslnými „lidovými bojovníky“ za ušlechtilejší podobu prostoru, ve kterém žijeme. Právě o takovýchto iniciativách píše Martin Horáček ve výše zmíněné kapitole. Zmiňuje jen „špičku ledovce“ (není to předmětem jeho knihy) a uvádí spolky Klub Za starou Prahu, Spolek pro obnovu venkova, Společnost Petra Parléře, Iniciativa Auto*Mat, Nadace Partnerství nebo sdružení Za krásnou Olomouc, jehož je spoluzakladatelem (o obdobných iniciativách jsem se již zmiňoval v článku „Aktivní občanství ve světě kultury“  – pozn. autora).  

 

srdce

Logo olomoucké iniciativy „Občané proti Šantovka Tower“

 

Se zájmem takový boj právě sleduji v Olomouci, kterou jsem si výše přivlastnil, kterou mám rád, a jejíž podoba mi není zcela lhostejná. Připoutávat se řetězy k rozestavěným výškovým budovám po vzoru některých ekologických aktivistů sice nemám v úmyslu, ale sledovat aktuální debaty není nezajímavé.

Dovolím si jmenovat některé „věrozvěsty dobrého vkusu“, popularizátory architektury, jejichž hlasy byly a jsou v posledních letech nejvíce slyšet. Nebojte se, jsou to spíše milí pacifisté, nežli bojovníci s palcátem za vozovou hradbou a bojovou písní na rtech. Vždyť již Jan Kotěra vštěpoval svým žákům zásady etiky architektury a také to, čím se má  vyznačovat osobnost architekta. Protože architekt není pouze spolutvůrcem architektonického slohu, nýbrž i životního stylu, má prvořadou povinnost: být příkladným členem lidského společenství, a to od vlídného vystupování  přes vstřícnost a poctivost ke klientovi až po upravený zevnějšek“ (Veverka 2007: 53).

 

architektura 2

S naším rozcestníkem ve světě architektury určitě nezabloudíte.
Autorem ilustrace je Radek Tomanec. Díky, Radku.

 

Prvním z nich je nesporně David Vávra, který do širšího povědomí vstoupil lekcemi německého jazyka „Alles Gute“ v pořadu Česká soda. V roce 1995, s počátkem seriálu „Šumná  města“, ukázal i do té doby nezasvěceným divákům svoji druhou tvář, tedy roli architekta a teoretika architektury. Nemusel přitom slevit ze svého humoru a stylizace do role světoběžníka, bonvivána architektury. Webové stránky pořadu a archiv jednotlivých dílů, zastavení, najdete na stránkách České televize, která dokumentární cyklus produkovala.

Česká televize v roce 2008 produkovala také sedmidílný cyklus Za domy milovníků umění s profesorem Pavlem Zatloukalem, který je také možné shlédnout ve videoarchivu, na který odkazuji. Během sedmi třináctiminutových zastavení profesor Pavel Zatloukal představuje proměny architektury v časovém rozmezí 2. poloviny 19. století až po období před 2. světovou válkou.

O generaci mladší (ve vztahu k Davidu Vávrovi) popularizátor architektury Adam Gebrian (odkaz na fb profil) má vlastní pořad o architektuře „Bourání“ na stanici Radio Wave. Psal týdenní seriál o architektuře v Lidových novinách, od roku 2014 pak v týdeníku Respekt. Za sebe mohu napsat, že právě tato dvojstrana věnovaná architektuře je často tím prvním, co v Respektu čtu (168 hodin a komixový strip Zen žen šly na druhou kolej). Na webu Stream.cz uvádí vlastní pořad Gebrian vs., v němž se zabýval převážně architekturou ve veřejném prostoru a novými stavbami placenými z veřejných peněz.

Adam Gebrian bývá často zván do mediálních debat o architektuře a podobě veřejného prostoru, čímž může pozitivně působit na veřejné mínění. V nedávné době odpovídal v chatové diskuzi s diváky pořadu ČT „Dobré ráno“ (17. červen 2014). Mimo jiné v ní vyzdvihuje význam vzdělávání, kdy pro pěstování dobrého vkusu spatřuje jako jedinou naději do budoucna …“zlepšené vzdělání v oblasti kvalit fyzického prostředí. Půjde o dlouhodobý proces, ale je to jediná šance.“ O necelý týden dříve (11. 6. 2014) pak byl hostem ve studiu Leonardo Českého rozhlasu Plus. Na dotaz, jestli není „přegebrianováno“ pak již před rokem odpovídal moderátorovi Ondřeji Cihlářovi v dopolední talkshow Snídejte šampaňské. Jak je z jen částečného výčtu aktivit Adama Gebriana patrné, nebyl to dotaz tak úplně nemístný. Musí se mu však přiznat snaha upozorňovat spíše na ty architektonické projekty, které se vydařily, nežli bezvýchodné úsilí kritizovat projekty nezdařilé, nevkusné či obludné. Adam Gebrian také velmi dobře odhadl potenciál sociálních sítí a je velmi aktivní na svém facebookovém profilu.

Do Lidových novin (respektive jejich sobotní přílohy Orientace) svými články „Pohledem Zdeňka Lukeše“ pravidelně přispívá (nečekeně) Zdeněk Lukeš. Pokud se Adam Gebrian vyjadřuje zejména k současným architektonickým počinům, tak Zdeněk Lukeš nás ve svých čtenářsky velmi vstřícných článcích navrací spíše do minulosti, ponejvíce do první poloviny 20. století. Mezi jeho oblíbené architekty paří Josef Gočár, Emil Králíček, Pavel Janák… (a bylo by možné pokračovat). Z článků vydaných v Lidových novin v letech 2009 – 2012 je sestavena kniha Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. V jiných knihách se převážně věnuje pražské architektuře (Praha moderní I, II). Prahou se Zdeněk Lukeš rád prochází i v doprovodu svého psa Sama. Z tohoto společného, nepochybně kontemplativního procházení, pro které mám pochopení, pak vznikl cyklus kapesních průvodců po Praze nazvaný Psí vycházky. Takže pejskaři, nechte se inspirovat, vezměte svého čtyřnohého miláčka a pytlíky na psí exkrementy a zkuste dát svým procházkám nový rozměr!

Stejného komunikačního prostředku využívá i reportér České televize David Macháček (odkaz na blog obsahující fotodeník), a to velmi originálním způsobem. Pravidelně každý den zveřejňuje fotografii pro něj něčím zajímavé stavby, případně „jen“ stavby, která mu  ten den vstoupila do cesty, k níž napíše dvojverší. Doporučuji, mnohdy jsou to verše velmi vtipné a výstižné.

Všichni tři výše zmínění pánové (Vávra, Gebrian a Macháček) byli hosty projektu PechaKucha, který od února roku 2007 probíhá i v České republice.

Jako obyvatel Olomouce mám díky uvedeným teoretikům architektury možnost shlédnout Šumnou Olomouc, navštívit s Pavlem Zatloukalem vilu Primavesi, souhlasit či polemizovat s Gebrianovou kritikou výškových staveb (při návštěvě Olomouce se výjimečně kritice nevyhnul), které v Olomouci vyrostly jako houby po dešti za mnohdy pochybných a neprůhledných okolností, ale také pochvalnou reportáž o vydařených rekonstrukcích (podoba Horní náměstí, Arcidiecézní muzeum a zmíněný návrh SEFO). S Davidem Macháčkem jsme se tu pak mohli setkat osobně při druhé PechaKucha Night Olomouc. Díky výše uvedenému sdružení Za krásnou Olomouc a článkům publikovaných na jejich webových stránkách se ve svém městě neztratím, ať už se budu se zadumaným úsměvem toulat uličkami a prostranstvími mezi barokními stavbami nebo s hlavou v oblacích a s náhle zamrzlým úsměvem na rtech mezi mrakodrapy.

Současné architektuře byl věnován seriál proStory autorky Lucie Králové z roku 2011, který produkovala a vysílala Česká televize. V archivu je možné shlédnout všech šestnáct dílů. Jednotlivé díly jsou věnovány různým stavbám, tématům a architektům. Za všechny uveďme Josefa Pleskota, Martina Rajniše, Ladislava Lábuse, Alenu Šrámkovou či Zdeňka Fránka.

 

Bylo by ovšem velmi nespravedlivé přisoudit zásluhy o propagaci a popularizaci architektury pouze výše zmíněným  snad jen proto, že jejich hlasy jsou nejvíce slyšet, protože jejich tváře jsou mediálně známé. Mnoho méně známých jmen (a tudíž spousta šikovných lidí a krásných tváří) totiž stojí za vydařenými projekty, které přispívají k rostoucímu zájmu o architekturu.

Vše o architektuře najdete na informativně velmi obsáhlém webu archiweb.cz, jehož šéfredaktorem je brněnský architekt Jan Kratochvíl, jenž o webový portál s poměrně malým týmem pečuje. „Archiweb.cz je internetový portál do světa moderní architektury. Každý den přináší informace o všem důležitém, co se v oblasti domácí a světové architektury odehrává. Prostor portálu není nijak limitován, proto je zde místo pro komplexní informace o architektonickém dění i mimo tradiční centra. Architektům a stavitelům nabízí možnost prezentace svých prací a produktů“ (z webových stránek projektu). Přípravy projektu začaly v roce 1997, spuštěn byl v roce 2001 a od té doby si získává zasloužený respekt především u odborníků.

Mezi odborníky na architekturu se sice neřadím (v tomto směru jsem pokorný), přesto mi archiweb.cz nejednou užitečně posloužil i coby laikovi. Když jsem listoval knihou D.O.M.E.K. (článek o knize D.O.M.E.K. aneb Architektura nás baví), která je určena primárně dětem, obrátil jsem se na archiweb.cz při vyhledávání dalších informací o v knize spíše pouze jmenovaných architektech. Když japonský architekt Shigeru Ban letos získal prestižní Pritzkerovu cenu, zajímalo mne, kdo byli laureáti této ceny před ním. Archiweb.cz nezklamal ani tentokrát. Natrefím-li při čtení nějakého textu o architektuře na mně neznámé jméno, zpravidla se zorientuji právě tady. Doporučuji.

 

architektura 1

Průvodci po slavných vilách českých krajů a jedinečný Brněnský architektonický manuál.

 

I druhý velmi chvályhodný projekt vznikl v Brně. Brněnský architektonický manuál (Průvodce architekturou 1918 – 1945) vznikal od konce roku 2008 ve spolupráci statutárního města Brna a Domu umění města Brna a hotov byl v září roku 2012. Projekt představuje ucelený soubor informací o jedinečném fenoménu brněnského funkcionalismu.

Na celkem devíti stezkách se zájemce může seznámit takřka se čtyřmi sty funkcionalistickými stavbami a jejich architekty. Pokud návštěvník Brna cíleně zavítá na prohlídku vily Tugendhat, která sama o sobě výrazně přispěla k popularizaci nejen brněnského funkcionalismu, ale architektury u nás obecně, může si díky Manuálu projít okruh Černá pole v ušlapatelné délce pět a půl kilometru. Na Alešově ulici jistě stojí za shlédnutí Vlastní dům architekta Josefa Kranze či hned za rohem Rodinný dům Ludmily Markesové od téhož architekta. Po absolvování černopolní stezky se vyloženě nabízí spočinutí v rekonstruované Kavárně ERA, kde si výletník při dobré kávě může přečíst samotný medailonek věnovaný Josefu Kranzovi, který je autorem i kavárny, ve které návštěvník právě spočinul nad šálkem lahodné kávy.

Koordinátorkou tohoto jedinečného projektu je Petra Hlaváčková. Na webových stránkách Brněnského architektonického manuálu jsou k dispozici i audionahrávky, takže návštěvníkovi se průvodci stanou například Miloš Štědroň či Arnošt Goldflam. Velmi povedená je však i knižní publikace, kterou jistě nebude od věci mít při procházkách při ruce. A po projití vybrané stezky, případně po opuštění města Brna, je vhodné mít knihu doma v knihovně či na nočním stolku. O grafickou podobu knihy se zasloužilo grafické studio 2012 Designers (letopočet v názvu se rok od roku mění), od nichž mám v knihovně pro všechny případy i kuchařku Martina Škody „Škoda nevařit“. Člověk nikdy neví, kdy dostane chuť zavítat do Brna či si něco dobrého uvařit 🙂 .

 

 

P1350003

Dát si Valencijskou paellu nebo spíše několika chodové menu brněnského funkcionalismu? S knihami v grafické úpravě od 20?? Designers chutná skvěle 🙂

 

Brněnský architektonický manuál prezentuje různé druhy staveb. Vedle rodinných vil či kaváren to jsou hotely (hotel Avion od Bohuslava Fuchse), kostely (Husův sbor od Jana Víška), školy (škola pro ženská povolání Vesna od Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška), obchodní domy (Dům služeb Baťa od Vladimíra Karfíka), ale i krematorium od Ernsta Wiesnera.

 

Další projekt, který bych rád představil, je tematicky úžeji vymezený. Zaměřuje se vyloženě na rodinné domy a vily, avšak ve svém záběru pokrývá celou Českou (a dodatečně i Slovenskou) republiku. Zrovna tak časově je rozptýlený po celé 20. století až po současnost. Jedná se o projekt Slavné vily umělecké agentury Foibos.

Toto tematické vymezení je vděčné. Ateistickému národu je celkem jedno, jaká je podoba kostela. Nevěřícímu nesejde nic na tom, jestli mše probíhá v barokním kostele postaveném Santinim či některým z Dientzenhoferů, Josefem Gočárem, Josipem Plečnikem nebo stylovým pluralistou, dnešním specialistou na sakrální architekturu Markem Štěpánem. Mně, s averzí k nákupním centrům, je zase jedno, měl-li bych nakupovat v opavském obchodním domě Breda od Leopolda Bauera (pravda, dnes bych tam nekoupil nic) nebo v brněnské Vaňkovce od Petra Hrůšy. Samozřejmě jsem si dovolil mírnou nadsázku a trošku přeháním 🙂 .Při světských i sakrálních radostech a strastech bez ohledu na vyznání a obecně lidskou náturu nás, byť třeba jen podvědomě, může oslovovat právě architektonické řešení stavby. Avšak vila, rodinný dům, „můj dům, můj hrad“, se dotýká nás všech. O svém vlastním bydlení sní nejspíše každý. Každý si tak po návštěvě vily Tugendhat můžeme nechat zdát o onyxové stěně v obývacím pokoji.

Stavba vily nebo rodinného domu byla a je pro architekty prubířským kamenem. Své o tom nepochybně věděl již v polovině 16. století Andrea Palladio, autor slavné vily La Rotonda u Benátek. O významu vily pro architekturu píše v závěru svazku „Slavné pražské vily“  Radomíra Sedláková: „Vila je zajímavý stavební druh. Velmi starý, byť dlouho byla chápána spíš jako sídlo mimo město, sídlo, kam se lze uchýlit do přírody a do soukromí. Víme, že s tím začali staří Římané, když jim město připadalo již přelidněné, hlučné a nebezpečné (…) Ve 20. století se vila definitivně usadila přímo ve městě (…) Od tohoto století se také vila či městský rodinný dům stal oblíbeným „hřištěm“, na němž se prosazoval a precizoval nový architektonický styl. Jestliže v době secesní to ještě bylo opatrnější, pak především v době prosazování moderních stylů, zvláště funkcionalismu, to bylo zcela zásadní. Tam, kde ještě byl jen opatrný přístup k velkým a oficiálním stavbám, tam rodinné bydlení dalo architektům prostor vyjádřit svůj názor s plnou otevřeností (…) Ve třicátých letech 20. století se vila stala jedním z nejprestižnějších architektonických úkolů – a zároveň se stala jedním ze způsobů, jak stavebník mohl představit svou modernost, pokrokovost“ (Sedláková 2007: 207).   

Edice Slavné vily nabízí jednotlivé publikace pro příslušné kraje České republiky. Soubornou knihou, rozměrově větší a obsahově rozsáhlejší, pak je kniha „Slavné vily Čech, Moravy a Slezska“.

Jednotlivé knihy prezentují vždy přes padesát vil v daném kraji a to v chronologickém sledu. Od přelomu 19. a 20. století, přes secesi, začátek moderny, funkcionalismus, spíše neutěšené období mezi roky 1948 – 1989, které individuálnímu bydlení nepřálo, až po to nejlepší ze současnosti. Za velmi vydařené považuji studie, medailonky, úvahy a dokumenty, které jsou vřazeny mezi jednotlivými prezentacemi. Jsou čtivé a přinášejí to nejdůležitější o daném období. V závěru knih je přehled tras a vycházkových okruhů, takže podobně jako Brněnský architektonický manuál nás knihy nenechají spočinout doma za pecí.

 

P1340999

Jakubské náměstí, Beethovenova, Dvořákova, Mozartova… ať už jsem u Zemanovy kavárny… s Brněnským architektonickým manuálem a průvodci po slavných vilách se čtenář něco nachodí…

 

Autory příspěvků jsou ti nejpovolanější. Na knize „Slavné vily Olomouckého kraje“  se podíleli zmiňovaný Martin Horáček, Jakub Potůček a editorem tohoto svazku je Pavel Zatloukal, tehdejší ředitel Muzea umění Olomouc a přední znalec moravské architektury 19. století (ačkoliv takto vymezit rozsah jeho znalostí je značně zúžené), autor a průvodce výše uvedeného dokumentárního cyklu po domech milovníků umění. Na jiných svazcích se autorsky či edičně podíleli Vladimír Šlapeta, Rostislav Švácha, Jindřich Vybíral nebo Zdeněk Lukeš.

Do některých z představovaných vil je možné podívat se i dnes, jelikož slouží jako expozice svého původního obyvatele, stavebníka nebo nejčastěji architekta. A někdy se tyto role prolínají v jedné osobě. Tak je tomu například s Bílkovou vilou na pražských Hradčanech, kterou si v roce 1911 navrhl a nechal postavit sochař, grafik a architekt František Bílek, a kterou dnes spravuje Galerie hlavního města Prahy. Podobný osud snad v příštím roce potká i Rothmayerovu vilu ve Střešovicích. V Trmalově vile v pražských Strašnicích, která patří k prvním provedeným stavbám Jana Kotěra, se dnes nachází pro veřejnost zpřístupněné kulturní a společenské centrum spravované právě uměleckou agenturou Foibos. Müllerovu vilu architekta Adolfa Loose v pražských Střešovicích, spravuje Muzeum hlavního města Prahy.

V Brně pod správu Muzea města Brna patří slavná vila Tugendhat, kterou pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi do nejmenšího detailu navrhl německý architekt Mies van der Rohe. Ve stínu tohoto funkcionalistického skvostu stojící Jurkovičovu vilu spravuje Moravská galerie, které pod správu připadl i Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnicích. Brzy, snad od 15. listopadu, bude možné navštívit i brněnskou vilu Stiassny od architekta Ernsta Wiesnera.

Ve Zlíně je možné zavítat do vily Tomáše Bati, kterou pro průmyslníka v roce 1909 navrhl Jan Kotěra; ve středočeské obci Libodřice pak zve k návštěvě kubistická Bauerova vila navržená v roce 1912 Josefem Gočárem.

Nepovažujte za moji snahu zahltit Vás množstvím aktivních odkazů a vyvolat tak dojem, že jsem ve všech vilách byl. Kdepak, sám jsem musel chvíli listovat knihami, pátrat po internetu a tyto uvedené možnosti vyhledávat. Sám do některých snad jednou v budoucnu zavítám a věřím, že ony odkazy budou i pro Vás především pozvánkou do některé z krásných vil. Olomoucká secesní vila Primavesi, která je dnes jen odleskem své původní slávy, je totiž dokladem toho, že zrekonstruování objektu do původního stavu a následné otevření veřejnosti není nic samozřejmého. Anderova vila na Svatém Kopečku u Olomouce pak není ani oním „prasátkem“ odrážejícím původní podobu.

 

Na samotný závěr tohoto rozcestníku po architektuře bych Vám doporučil samotné webové stránky estetické výchovy, na nichž se právě nacházíte (ano, nacházíte se na správném místě 🙂 ). Pod klíčovým slovem architektura, případně ekologie a architektura na stránkách naleznete mimo jiné dva návrhy lekcí věnující se brněnskému funkcionalismu, ale i jiné články zabývající se tu úžeji, tu volněji architekturou.

 

P. S.: Při závěrečné redakci textu mne má přítelkyně, Daniela Beranová, věcně upozornila na skutečnost, že jsem opomenul zmínit významnou švédskou propagátorku architektury Astrid Lindgrenovou (odkaz na wikipedii, na archiwebu mají přeci jen nedostatky). Ta ve svém opus magnum tvrdila, že do správné vily, jako je vila Vilekula, se musí vlézt i kůň. Děkuji za upozornění 🙂 .

 

Použitá literatura: 

HLAVÁČKOVÁ, Petra; SVOBODOVÁ, Šárka; VALDHANSOVÁ, Lucie (2012). Brněnský architektonický manuál. Průvodce architekturou 1918-1945. Brno: Dům umění města Brna.

HORÁČEK, Martin (2013). Za krásnější svět. Brno: Barrister& Principal. (recenze na knihu v časopise Respekt)

LUKEŠ, Zdeněk (2013). Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra; VEVERKA, Přemysl (2007). Slavné pražské vily. Praha: Foibos.

 

Autorem ilustrace rozcestníku je Radek Tomanec,  kterému za ni velmi děkuji.

One Comment

  1. Pingback: Architektura jako odraz doby aneb Česká architektura v průběhu 20. století | estetická výchova

Napsat komentář