Dvě knihy, dva odlišné pohledy na výtvarné umění 20. století

Dvě knihy, dva odlišné pohledy na dějiny výtvarného umění 20. století – verze pro tisk (pdf)

„Dějiny umění nepíší umělci, nýbrž historikové umění“ (Horáček 2013: 28). Těmito slovy uvádí první kapitolu „Umění a dějepis umění“ svoji knihu Za krásnější svět Martin Horáček. Ten se ve své rozsáhlé knize zabývá architekturou. O té však ve svém článku psát nechci. Chci psát o výtvarném umění 20.  století a právě o možnostech různého, dokonce odlišného pohledu na ně.  

Na nedávné přednášce profesora Ladislava Daniela v rámci cyklu „Umělec a člověk“, který pořádá Muzeum umění Olomouc pro veřejnost, citoval spisovatel Roman Ludva slova malíře Balthuse. Přitom Balthuse tituloval jako jednoho z největších malířů 20. století. Byl jsem dokonale zmaten a chvíli mi trvalo, než jsem se poté dokázal soustředit na samotnou přednášku profesora Ladislava Daniela, která byla věnována Joanovi Miró.

V čem spočívala příčina mého zmatení? Joan Miró, Oskar Kokoschka, Cézanne či naposledy minulý týden Henri Matisse, všechny tyto malíře, o kterých profesor Ladislav Daniel na svých přednáškách hovořil, jsem do určité míry znal. Ale Balthus? Ihned po příchodu domů jsem vytáhnul ze své knihovny knihu Umění po roce 1900, knihu o rozsahu sedmi set stran; knihu, která má představovat Nejúplnější kritické dějiny umění dvacátého a počátku jednadvacátého století. Tuto knihu jsem nikdy celou nepřečetl, ani snad k takovému čtení není určena. Nalistoval jsem v ní rejstřík a hledal Balthuse. Nic. I „nejúplnější“ kniha o něm (o jednom z největších malířů 20. století) mlčí.

Poměrně záhy po tomto mém rozčarování vyšla kniha Jiná modernita od Františka Mikše. Ta nese podtitul „Braque, Beckmann, Kokoschka, Balthus“. Její koupě pro mne tedy byla jasnou volbou.

František Mikš je šéfredaktorem dvouměsíčníku Kontexty a také šéfredaktorem nakladatelství Barrister&Principal. Toto brněnské nakladatelství se soustavně věnuje vydávání knih o výtvarném umění a Františku Mikšovi v jeho péči vyšly již dříve dvě knihy. První se jmenuje Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění (2008) a druhou je sborník Gombrich. Porozumět umění a jeho dějinám (2009). Inu, bylo možné očekávat, že František Mikš má Ernsta Hanse Gombricha v úctě a sám bude mít na dějiny umění a umění jako takové podobný pohled. Koneckonců, i já mám Gombrichův Příběh umění rád, ačkoliv o dvacátém století už mnohé nevypravuje, a proto zamlčení Balthusovy existence Gombrichovi nevyčítám tolik jako autorům knihy Umění po roce 1900.

František Mikš v úvodu své nové knihy Jiná modernita svoji náklonnost k tradičnímu pojetí malby přiznává konstatováním neblahé skutečnosti, že … „je-li pro modernismus dvacátého století něco příznačné, pak především to, že rozvolnil po staletí trpělivě upevňovaná pouta mezi obrazem a viditelným světem, mezi malířem a přírodou, mezi člověkem a jeho přirozeným prostředím. Určujícími vlastnostmi nového a převratného přístupu k umění se staly neprostupující negativismus a obrazoborectví; radikální rebelové odvrhli jako nepotřebnou západní uměleckou tradici, zpochybnili médium klasické malby a řemeslnou dovednost, rozdrobili celý corpus universalis malířství. Tato postupná fragmentace a deformace zavedených uměleckých forem nakonec vedla až k úplnému vyprázdnění a redefinování samotného pojmu umění“ (Mikš 2013: 10).

Tato autorem uvedená skutečnost se pak odráží i ve způsobu, jakým jsou dějiny umění dvacátého století povětšinou prezentovány. Jako sled revolučních děl, kdy oceňována a vyzdvihována jsou především díla přelomová, vytvořená mnohdy v tzv. rebelských letech umělců.

Uvedu jednu svoji osobní zkušenost: malíře George Braqua jsem znal především (a do nedávné doby jen) jako kubistického malíře, který se snažil vyrovnat Picassovi. Při nedávné návštěvě výstavy fauvistických obrazů ve vídeňské Albertině jsem zjistil, že Braque před kubismem koketoval i s fauvistickým stylem. Po kubistickém období, které trvalo sotva deset let, tvořil takřka dalších padesát let, ale o tom, co během tohoto půl století namaloval, jsem neměl ani potuchy. A nakonec, možná že to nebyl on, kdo opisoval od Picassa, ale mohlo tomu být úplně naopak.

Nejinak se to má s malířem André Derainem. Znám jej, a myslím, že nejsem jediný, pouze jako fauvistického malíře. Opět ovšem toto období, kdy stál po boku a tak trochu ve stínu Henriho Matisse, představuje pouze krátké údobí malířovy tvorby. Známe jeho obrazy z desátých let dvacátého století a po 1. světové válce?

Dějiny umění 20. století, tak jak jsou tradičně vykládány a tak jak je prezentuje kniha Umění po roce 1900, se zachovaly vůči těmto malířům a obrazům dosti macešsky. Tuto křivdu se snaží František Mikš ve své Jiné modernitě napravit, splatit onen pomyslný dluh. Domnívám se, že se mu to podařilo. Jeho kniha je čtivá, graficky a typograficky krásně a funkčně zpracovaná. Je radost knihou pouze povšechně listovat, zrovna tak jako ji bedlivě číst. Až mi bylo líto, že jsem ji přečetl do konce. Byl jsem lačný pokračování. Uvítal bych další kapitoly. Třeba právě o Derainovi, který je pouze zmíněný v kapitole zabývající se Balthusem, nebo o Marcu Chagallovi či Lucianu Freudovi, jehož nedávná vídeňská retrospektiva na mne silně zapůsobila.

Proto jsem ve čtení pokračoval četbou další knihy. V mnohém podobné, a přeci značně odlišné.

dvě knihy2

1933 – Piet Mondrian (vlevo) ve svém pařížském ateliéru a Georges Braque (vpravo) ve svém pařížském ateliéru (z knihy Františka Mikše „Jiná modernita“).

Jiný pohled na dějiny výtvarného umění 20. století nabízí kniha Cesty k abstraktnímu umění, kterou jsem četl takřka bezprostředně po dočtení Jiné modernity. Mým záměrem bylo podívat se na dějiny moderního umění i z jiného úhlu, abych si náhodou nevytvořil jednostranný pohled. Knihu jsem znal již z minulosti, svého času jsem ji rozečetl a odložil a nyní mi připadalo správné, když už jsem si na ni vzpomněl, dát jí druhou šanci.

Autorem druhé knihy je britský historik umění John Golding a knihu u nás vydalo stejné nakladatelství, tj. Barrister&Principal, již v roce 2003 (tedy pouhé tři roky poté, co vyšel originál). Ze samotného názvu knihy je jasně patrné, co bude jejím obsahem, navíc podobně jako kniha Františka Mikše nese podtitul, kterým jsou jména vybraných malířů. V tomto případě je malířů sedm: Mondrian, Malevič, Kandinskij, Pollock, Newman, Rothko a Still. „Každého ze zde zkoumaných umělců inspirovala skutečnost, že se nachází na cestě k nějaké nové, nejvyšší výtvarné pravdě či jistotě, k výtvarnému absolutnu“ (Golding 2003: 6), píše Golding v předmluvě knihy. Prvním čtyřem umělcům jsou v knize věnovány samostatné kapitoly, poslední tři američtí malíři jsou pojednáni ve dvou kapitolách formou vzájemné komparace. Stejně jako kniha českého autora, i tato publikace je opatřena bohatým obrazovým materiálem. Černobílé fotografie reprodukcí jsou rozesety takřka na každé druhé straně textu, barevná obrazová příloha pak má v knize své místo, respektive je součástí každé kapitoly.

Kniha Cesty k abstraktnímu umění se mi pravda nečetla tak lehce jako kniha Jiná modernita. Nemyslím si, že by byl pomyslný pes zakopán ve skutečnosti, že je přeci jen obtížnější hledat cesty k abstraktnímu umění nežli k tradičně pojaté malbě. Nejsem vyloženě konzervativní „divák“ a do značné míry jsem si cestu k abstraktnímu umění po letech hledání našel. Neoplasticismus Pieta Mondriana není sice mým šálkem čaje, ale chápu že může být zdrojem inspirace, např. i pro rockové duo The White Stripes. I přestože mne suprematistické dílo Kazimira Maleviče po chvíli spíše nudí, mám rád jeho Černý čtverec na bílém pozadí, obraz, ke kterému se ve svých myšlenkách nad výtvarným uměním často vracím. Kandinského i Pollockovy obrazy mám v určitém rozpoložení rád, jsou mi něčím blízké, rezonují ve mně. A nakonec nejvíce z pojednávaných autorů horuji pro Marka Rothka.

Menší míru čtivosti textu si vykládám tím, že se jedná o překladovou knihu, čímž nechci v žádném případě kritizovat práci překladatele Jiřího Ogrockého. Není tomu tak poprvé, kdy by se mi překladová odborná literatura četla s menšími či většími obtížemi. Mám dojem, že český autor zná přeci jen nejlépe povahu svého, domácího publika a tato znalost, vědomí konkrétního čtenáře je na čtivosti textu znát. Tato skutečnost se mi prokázala již v minulosti zejména u textů zabývajících se estetikou, kdy po některých pokusech číst texty angloamerické estetiky jsem si musel chvíli číst Mukařovského, abych si nepřišel jako naprostý analfabet (neřkuli vůl).

Kladu si také otázku, jestli může kniha čtenáři-divákovi pomoci v hledání cesty k abstraktnímu umění. Do jisté míry je nepochybně vhodným průvodcem (není-li nic nebo nikdo jiný po ruce), ale v případě abstraktního umění se domnívám, že je nezbytné hledání vlastní cesty, vlastního přístupu. Situace tak není nepodobná jako při hledání cesty k osobní víře. Ostatně, zejména evropští abstraktní malíři mnohdy koketovali s esoterickými a transcendentními naukami (např. na začátku dvacátého století oblíbenou theosofií, v šedesátých letech pak zejména v Americe se zenovým buddhismem). Je nezbytné se abstraktnímu malířství otevřít, i po několika neúspěších mu dávat opakovaně šanci a třeba to jednou sepne a zarezonuje. Cestou k abstraktnímu malířství tak může být třeba i nenápadná výstava Ludmily Padrtové v Muzeu umění Olomouc. Domnívám se, že ta má pro takovou iniciaci větší potenciál, než jakákoliv, byť cenná, knižní publikace. Ovšem i taková kniha může být pro některé klíčem k otevření se.

Poznámka: pohled (či snad spíše poslech?) na dvacáté století z hlediska hudby přinášíme v článku Naslouchání  dvacátému století.

Literatura:

BOIS, Yve-Alain, BUCHLOH, Benjamin, FOSTER, Hal, KRAUSSOVÁ, Rosalind (2007). Umění po roce 1900. Praha: Slovart.

GOLDING, John (2003). Cesty k abstraktnímu umění. Brno: Barrister&Principal.

HORÁČEK, Martin (2013). Za krásnější svět. Brno: Barrister&Principal.

MIKŠ, František (2013). Jiná modernita. Brno: Barrister&Principal.


    

One Comment

  1. Pingback: JinaModernita.cz | Dvě knihy, dva odlišné pohledy na výtvarné umění 20. století

Napsat komentář