Workshopy České filharmonie

Workshopy České filharmonie – verze pro tisk (pdf)

V posledních letech jsme si zvykli, že i tuzemské instituce spravující výtvarné umění (v našem prostředí častěji nazývané galerie, výjimečně muzeum) zprostředkovávají svým návštěvníkům animační programy a různé workshopy. Tyto vzdělávací programy jsou zaměřeny na předškoláky, žáky obou stupňů základních škol, pro středoškoláky (často probíhají ve spolupráci se školami), ale i pro dospělé návštěvníky. V tomto směru se snažíme srovnat krok s evropskými zeměmi na západ od našich hranic, což je chvályhodné a radostné. V minulosti jsme o nabídce animačních programů (se zaměřením zejména na Muzeum umění Olomouc) již psali v článku Ateliér 15+.

Situace ohledně animačních programů a workshopů v hudební oblasti je však o poznání žalostnější. Nejvýznamnější státní instituce se vzdělávací činnosti příliš nevěnují. Moravská filharmonie Olomouc čas od času připraví hudební program s ohledem i na mladší publikum, dirigent před samotným koncertem pronese pár úvodních vět, aby posluchače zasvětil, případně odlehčí atmosféru nějakým vtipem, který se k uvedenému opusu váže. Nejinak tomu je i u Filharmonie Brno, která má však alespoň výrazně odvážnější dramaturgii, což platí i o Filharmonii Hradec Králové. Ostravská Janáčkova filharmonie pro rodiny s dětmi připravuje cyklus tematických koncertů „Malujeme aneb barva v hudbě“, „Zpíváme aneb melodie v hudbě“ a „Hlučíme aneb dynamika v hudbě“.

Výrazná snaha o edukativní programy se nesmí upřít Pražské filharmonii PKF, která byla prvním orchestrem v České Republice, který pořádal koncerty určené dětem. Vedle těchto koncertů pak PKF založila Dětský hudební klub Notička, ve kterém lektoři uplatňovali principy zážitkové pedagogiky.

Na tuto první vlaštovku v těchto dnech navazuje Česká filharmonie, která se také začala intenzivně a systematicky věnovat pořádání vzdělávacích programů. Vzdělávací činností usiluje o bourání pomyslných bariér vůči klasické hudbě a pomáhá dětem a mladým lidem vytvořit si k ní vztah. Takto vynaložená investice bude mít do budoucna nezanedbatelnou návratnost, protože Česká filharmonie si touto cestou vzdělávání vypěstuje publikum, o které by možná měla v budoucnu nouzi.

Rudolfinek_285x185

Petr Kadlec ve svém článku Stane se Rudolfinum součástí pyramidy? píše: „V našem vzdělávacím sytému i ve zdejší obecné představě o vzdělávání pořád silně dominuje přesvědčení, že je potřeba předávat informace, dodávat znalosti a vždy děti něčím poučit. V hudební oblasti se to projevuje silným sklonem představovat hudbu přes životopisy skladatelů, výčty jejich skladeb, přes informace, že symfonie má čtyři věty nebo jaký je rozdíl mezi pojmy rytmus a metrum… Problém je, že se takto zřídkakdy utváří vztah, o který by ovšem ve vzdělávání mělo jít na prvním místě. Je to vlastně banální. Pokud má člověk rád Bachovu, Dvořákovu nebo Stravinského hudbu a má k ní vztah, který ho motivuje dál ji poznávat a zkoumat, je úplně jedno, jestli ví, kde Bach žil, kdy se Beethoven narodil a kolik napsal Dvořák symfonií. A pokud jejich hudbu rád nemá a nemá k ní vztah, tak je jedno, že o nich bude vědět první poslední. Kde není vztah, není budoucnost. Jinými slovy: pokud nás k čemukoliv, co stojí za řeč, poutají jenom informace, které nám někdo vykládá, je dost málo pravděpodobné, že nás to bude zajímat i poté, až nám ty informace dovykládá“ (Kadlec 2014: 32).

V České filharmonii se zabývali otázkou „jak na to?“ Sumou znalostí, kterou žáci získávají během klasicky pojaté Hudební výchovy, si žáci skutečný, bytostný, intimní vztah ke klasické hudbě sotva vybudují. Zrovna tak učení se dovednosti hrát na hudební nástroj od útlého věku je mnohdy spíše touha rodičů, než malého hráče, trápícího se s houslemi a smyčcem. Na zdánlivě jednoduchou otázku „Jak na to?“ si v České filharmonii nakonec odpověděli jednoduše: skrze zážitek (o zážitkové pedagogice jsme již v minulosti přinesli krátký článek Zážitek (nejen) v estetické výchově).

Workshop_hadice_285x185

„Bylo by určitě zajímavé zkoumat, kde všude jsou příčiny toho silného tíhnutí k faktografii. A toho, jak málo se učíme vztah… Samozřejmě, že vzdělávací proces založený na faktografii a „tvrdých datech“ je mnohem jednodušší. Jsou vždy po ruce jasné otázky a jasné odpovědi. Je to bezpečný svět a nemusí se do něj vkládat nic osobního. Ale míjíme přesně to, co může vzdělání přinést: že se člověku otevírá nový svět, který ho baví poznávat, a zároveň při tom taky více poznává sebe. A těší ho to“ (Kadlec 2014: 32).

Hlavní lektorky workshopů Klára Boudalová a Monika Nováková tak v rámci cyklu „Jak se dělá orchestr“ připravily čtyři vzdělávací programy: „Jak se v orchestru hraje“, „Jak se orchestr diriguje“, „Jak (a čím) se orchestr živí“ a „Jak orchestr zní a cvičí“. Na průběhu workshopů se podílejí nejen samotní filharmonici, ale i šéfdirigent Jiří Bělohlávek.

Prozatím žáci musí navštěvovat workshopy v sídle České filharmonie, v historické budově Rudolfina, ve které mimo jiné sídlí i na kulturní mapě Prahy nepřehlédnutelná Galerie Rudolfinum. Přímo zde totiž workshopy probíhají, čímž si žáci přirozeně vytvářejí pozitivní vztah k budově, která má již dlouhodobě co nabídnout. Na březen se chystá „Karneval v Rudolfinu… s pohádkovým koncertem České filharmonie“. Po účasti na malých dílnách se děti (v karnevalových maskách) zúčastní koncertu, který společné odpoledne završí.

V další sezoně se však lektoři a filharmonici chystají opustit „bezpečný prostor“ a příležitostně se vydat mimo zdi Rudolfina, i mimo Prahu. Nezbývá, než popřát, aby tato záslužná snaha byla úspěšná.

Česká filharmonie se tak v rámci předních státních institucí, kdy Národní divadlo a Národní galerie spíše tápe, okázale vymyká. Ostatní tuzemské hudební instituce se mají kým (a čím) inspirovat.

Použitá literatura:

Kadlec, Petr (2014). Stane se Rudolfinum součástí pyramidy?. Harmonie, roč. 14, č. 1, s. 32-33.

Náhledový a ilustrativní fotografie jsou z webových stránek České filharmonie (www.ceskafilharmonie.cz), na kterých najdete více fotografií i bližší informace o jednotlivých workshopech.

Napsat komentář