Jak (ne)chodit s dětmi do galerie

Nedá mi to nenapsat jeden docela osobní příspěvek o dětech, rodičích a galeriích. Vlastně o mojí osobní zkušenosti s chozením do galerie s našimi malými dětmi — leccos tedy bude pravděpodobně neaplikovatelné do jiných rodin, ale leccos bude třeba fungovat i jinde. Tedy: nabízím na sobě odzkoušené rodičovské patero…

1.)   Zapomeňme na Louvre. Rodič si zakoupí lístek, vchází do výstavních prostor, u třetího plátna se dítě dosud spící tvrdě v šátku budí, u pátého začne nepokrytě řvát…

Pokud chci jít s dětmi do galerie, vím, že nemůžu zvolit žádný velký výstavní projekt, a většinou ani takový, na kterém mi moc záleží. Protože pokud to udělám, s velkou dávkou jistoty budu frustrovaná přinejmenším já, ale pravděpodobně i děti.

2.)   A proto si musím vždy uvědomit, že jdu opravdu s dětmi.  A to s sebou nese mimo jiné i to, že nebudu stát 5 minut u jedné sochy, že se dětem časem bude chtít čurat a že je pravděpodobně nejvíc zujme galerijní obchod. Věci jsou jiné, než s dospělými, ale člověk se na druhou stranu dozví věci, které by se jinak nedozvěděl. Třeba že tady tohle je Zlatovlásčin vlas. A že tady je namalovaný ten kamínek, co jsme včera našli, a že to bude možná takový speciální drahokam…

3.)   Óda na malé galerie. Když se tedy do galerie vydáme, mým hlavním cílem je mít co možná hezký čas a děti příliš neotrávit. Nějak jim mimo jiné předat, že stejně jako se chodí nakupovat třeba brambory, chodí se čas od času na výstavu. A nemusí se jednat o žádnou velkou výpravu. Stačí při procházce městem nakouknout, co je zrovna v téhle galerii nebo v téhle. Malé galerie jsou v tomto směru ideální. Neplatí se vstupné, a můžeme se tam skutečně „stavit“ jen na 5 minut. Nebo tam jít třeba třikrát po sobě podívat se na jeden obrázek. A navíc, alespoň dost často, je „osazenstvo“ velmi vlídné.

4.)   Sláva vernisážím. Když už jsou děti ve školkovém věku a ocení, že jdou večer na „slavnost pro velké“, ráda je beru na vernisáže. Ne že by se nám to dařilo nějak často. A ne že by to bylo možné v každé galerii. Ale jsou galerie, kde se případné vyvýsknutí ztratí, a pokud jsou proslovy dlouhé, dá se jít do vedlejšího sálu dívat na „obrázky“. A jistá slavnostnost a společenský mumraj mají zvláštní kouzlo, takže se pak k takovému večeru děti spontánně vrací překvapivě dlouho.

5.)   Výstava jako zrcadlo dětských zájmů. Ať už na vernisáži, nebo při normální prohlídce, myslím, že nelze čekat, že děti  zaujmou díla sama o sobě (nepočítám sem přirozeně „výstavní dětské tutovky“ jako třeba výstavy Petra Nikla či expozice dobře ušité na míru dětským návštěvníkům). Na druhou stranu je možné chodit se dívat na „princezny“, „rytíře“ a „Ježíšky“ (do expozic gotiky, renesance a baroka), na „to, jak si pan malíř dělá legraci“ (leccos ze současných projektů, kde hledáme „nesmysly“), nebo taky „hádat co je to za pána“ (jakékoli náznaky figurace), hledat „co má tuhle barvu“  atd., atd., atd.

Jinými slovy: Pokud nepřidáme hru, nevydržíme v galerii nikdy příliš dlouho. Se hrou to sice může být někdy rodičovsky úmorné, ale — jak praví bod 2 — jdeme přeci s dětmi. A právě proto může získat náš pobyt v galerii (alespoň někdy) nový rozměr.

Titulní obrázek pochází z vernisáže výstavy Petra Nikla ve Wannieck Gallery v Brně.

3 Comments

  1. Markéta Š. Nedevová

    Moc, moc zdravím a děkuji za velmi inspirující patero. Přidávám se svou „špetkou mouky do mlýna“. Máme dvě dcerky, se kterými občas do galerie či muzea zajdeme a přináší nám to také spoustu obohacujících zážitků. S první dcerou jsme příliš odvážní nebyli. Navštívili jsme společně muzeum, až když měla první narozeniny. Bylo to Kindermuseum ve Vídni, v podstatě velmi povedené interaktivní hřiště pro děti. Udělali jsme na maličkou se světem umění velmi dobrý dojem. Druhé narozeniny, galerie v Paříži. Museé d´Orsay – opět se nám podařilo zajistit ji atraktivní program, červené provazy před obrazy, úžasná prolézačka. Tam, zpátky, tam, zpátky. Ale pak…“Proč jen Ti rodiče nemají pochopení, vždyť všechno ostatní je taková nuda. Ne, tady já nebudu a dám to pěkně hlasitě najevo. Maminka se mnou utíká do muzejního kina. Tady je to prima, spoustu sedadel, kterými se dá prolézat a navíc, když tancuji před plátnem, mám spoustu fanoušků, co víc můžu chtít?“. Muzeum P. Picassa: „A jé:-(, už to poznávám, zase ty provázky, na které mě nepustí, nikam nejdu, budu raději s mámou trénovat chození po těch velikanánských schodech, program na dobrou hodinku“. Po půl roce Albertina: „Mají tam hezké záchody, nádherná světla, ale jinak nuda. Nedovolím, aby se máma musela s tátou a dědou nudit před těmi obrazy, a tak na záchod jezdíme každých 15 minut. Úžasný výtah. Mámu už to na záchodě nebavííí:-/Proč, vždyť tam mají tolik vymožeností? Odchází se mnou a dědou pryč, táta se chudák nudí dál. V obchůdku se mi líbí, tady to snad mámě neublíží“. Moravská galerie Brno: „Tentokrát opačný postup, šli na mě oklikou přes obchůdek, aby mě to zaujalo, jenže pak … zase ty obrazy. To nééé. Lehnu si na zem a křičím, bouchám pěstičkami do země a odmítám vstát. Posbírají mě a posadí na klín před televizi, pohádka o pánovi jménem Alfons. Prasátko Pepina to není, raději usínám. Máma a táta se v kochání nad obrazy střídají. Všichni jsme spokojení:-).“ S druhým děťátkem jsme šli do muzea poprvé ve čtyřech týdnech, Adolf Loos na Špilberku. V šátku, v náručí, v klídku a pohodičce. První vernisáž: Festival Křehký Mikulov: úžasný zážitek pro všechny ;). Děti – 4 roky a půl roku – Leopoldovo muzeum: velké veselí z holubů na nádvoří, děti stále poskakují, po rozverném příchodu do muzea – pád z naleštěných mramorových schodů. Několik kotrmelců po hlavě dolů. Skončili jsme s muzei pro dospělé, alespoň na čas. Ale po hlavě jsme se bezbolestně vrhli do návštěv animačních muzejních a galerijních programů pro děti, které se pravidelně konají v Brně na Špilberku, v Moravské galerii i ve Wannieck gallery. Naše děti si tímto způsobem vypěstovaly k návštěvám těchto institucí velkou lásku a vždy se tam těší. S paterem by však bylo bývalo vše o tolik jednodušší:-)

  2. Jiří Přivřel

    Já děti nemám, ale pracuji v denním stacionáři s dospělými lidmi s kombinovaným postižením. Moje kamarádky, novopečené maminky, nikdy neslyší rády, když míchám hrušky (jejich děti) s jabkama (cílová skupina v mé práci), případně švestkou (náš pes, fenka německého ovčáka – Růžena) a srovnávám. O to mi v tomto komentáři určitě nejde. Jen chci vyzdvihnout internetové stránky Televize Déčko. Jsou interaktivní, z našich klientů nedělají děti (neinfantilizují je), ani „blbce“ (promiňte mi ten výraz). Najít pro tuto cílovou skupinu něco důstojného a srozumitelného, uchopitelného, je mnohdy oříšek. Myslím si, že nejen galerie na webových stránkách Televize Déčko je skvělá, podívejte se na ni i s dětmi: http://decko.ceskatelevize.cz/advent (v této nabídce dole – ikona galerie)

  3. Pingback: Galerijní animace v Brně | estetická výchova

Napsat komentář