Ateliér 15+ aneb animační programy Muzea umění Olomouc pro středoškoláky

Ateliér 15 aneb animační programy Muzea umění Olomouc pro středoškoláky – verze pro tisk (pdf)

Edukační oddělení připravující animační programy a workshopy pro školy a širokou veřejnost se v posledních letech zabydlela i v českých muzeích. Výjimkou v tomto směru nejsou ani instituce spravující umělecké sbírky a zprostředkovávající svým návštěvníkům kontakt s uměním. Právě k tomu, aby byl tento kontakt naplněn porozuměním a komunikace mezi hlouběji nezasvěceným divákem a uměleckým dílem byla obousměrná, nám slouží animační programy.

ateliér1

Z cyklu Ateliér 15+, program „Svobodný jako kresba“ vztahující se k výstavě Ludmily Padrtové

Animační program či animace probíhá pod vedením galerijního pedagoga, lektora, animátora. Terminologie v tomto směru není zcela ujasněná, zrovna tak jako se u nás instituce věnující se výtvarnému umění nazývají muzeum (Muzeum umění Olomouc) nebo častěji galerie (Národní galerie v Praze či Moravská galerie v Brně).

Radek Horáček v knize věnující se právě galerijní pedagogice Slovem, akcí, obrazem – příspěvek k interdisciplinaritě tvůrčího procesu (2010) animaci charakterizuje jako „aktivizující formu kontaktu s výtvarným dílem, kdy se divák prostřednictvím výtvarných etud odvozených od vystavených děl přibližuje podstatě uměleckého díla nikoli poslechem teoretického výkladu, ale vlastní tvůrčí aktivitou“ (s. 166).

ateliér2

Z cyklu Ateliér 15+, program „Svobodný jako kresba“ vztahující se k výstavě Ludmily Padrtové

Jednotlivé programy se opírají o různé prostředky, metody. Některé programy mohou mít podobu spíše teoretického či naopak praktického programu. Mezi oběma protipóly se pak nachází kategorie smíšených programů. Tato kategorie „je velmi rozsáhlá, neboť podle typu výstavy, podle zaměření lektora či animátora a podle věkové či odborné struktury návštěvníků se zde mohou aktivizující praktické činnosti doplňovat s předáváním teoretických poznatků. Nejčastěji užívaným a typologicky nejpříkladnějším programem takzvaného smíšeného typu je právě galerijní animace, tedy program, při němž jsou citový prožitek a cesta k informacím o uměleckém díle zprostředkovány formou praktických tvůrčích aktivit“ (s. 178).

Právě takovouto výše uvedenou podobu měl první díl cyklu animací Muzea umění Olomouc. Cyklus nese název „Ateliér 15+“. Dle mého názoru se jedná o velmi záslužný, avšak do určité míry odvážný počin, jelikož je primárně určen účastníkům ve věku od 15 do 19 let. Probíhá však v odpoledních hodinách, tedy po běžném vyučování. Já sám jsem se zúčastnil prvního dílu věnovaného aktuální výstavě umělkyně Magdaleny Jetelové. Ačkoliv nespadáme ani jeden do uvedené věkové skupiny, přihlásil jsem na animaci sebe a svého kamaráda (oba jsme starší). Obával jsem se toho, že budeme svojí přítomností uvádět do rozpaků mladší děvčata (neočekával jsem hojnou účast ze strany hochů), avšak nakonec se kromě nás animace zúčastnila pouze jedna slečna. Vzhledem k velmi dobré kvalitě programu, k jeho ambicióznosti, i k samotné lektorce, která je mou kamarádkou, mi to přišlo líto. V tomto směru selhala na plné čáře propagace a vyjevila se Achillova pata Muzea umění Olomouc (potažmo i jiných podobných institucí). Jak si získat mladého návštěvníka, středoškoláka? Jak jej v jeho volném čase, mimo rámec povinné školní výuky, přizvat k dalšímu rozšíření obzorů? Jak překlenout pomyslnou bariéru muzejních dveří, za kterou puberťák dobrovolně nevkročí? Předpokládám, že došlo k opomenutí oslovení školních pedagogů a pedagogů volného času, kteří by informaci předali dál. Nakonec asi i v dnešní době bude nejlepším prostředkem stará dobrá „šuškanda“, osobní doporučení. Takže pokud jste z Olomouce či blízkého okolí, podívejte se na podrobný program cyklu „Ateliér 15+“ a neváhejte se zúčastnit, případně předat pozvání dál.

ateliér3

Z cyklu Ateliér 15+, program „Svobodný jako kresba“ vztahující se k výstavě Ludmily Padrtové

Pokud byste to měli do Olomouce přeci jen z ruky, podívejte se na webové stránky např. Národní galerie v Praze, Moravské galerie a Domu umění v Brně, ale také méně nápadných institucí, např. Muzeum Vysočiny v Jihlavě. Někdy dá, pravda, malou práci se k nabídce animačních programů proklikat a najít si program „šitý na míru“.

Máte-li dobré zkušenosti s animačními programy jinde, neváhejte se o ně s námi podělit!

Na závěr si dovolím do třetice citovat z textu Radka Horáčka z knihy Slovem, akcí, obrazem, jelikož jeho slova opět vhodně dokreslují animační program věnovaný Magdaleně Jetelové a mé pocity při něm.

„Doprovodné programy dnešních galerií a muzeí mají splnit dvě základní poslání – jednak mají přispívat ke zvyšování návštěvnosti dané instituce, ale také je jejich cílem určité vzdělávací poslání. Při tomto základním rozdělení ale hrozí, že bychom mohli zapomenout na patrně nejpodstatnější okolnost, která ani zdaleka není účelová, tedy nemusí prospívat návštěvnosti instituce, ale ani „vzdělanosti národa“. Zajímavý program na výstavě totiž může být zdánlivě zcela „neužitečný“, protože může přinášet vlastně jenom čirou radost, zábavu, citové obohacení a duchovní prožitek (…) Chceme se výtvarným uměním bavit, chceme prožívat okouzlení z obrazu, barev a překvapivých, expresivních či meditativních vizuálních sdělení. V tomto směru je zprostředkování výtvarného umění přirozenou a nezbytnou součástí našich životů. Galerijní pedagogika tak patří do podobného okruhu jako pedagogika zážitková. Setkání s uměním při galerijní animaci má neopomenutelný formativní vliv na osobnost návštěvníka“ (s. 176 – 177).

Jak jsem již výše napsal, animační program „Zhmotňování“ vztahující se k dílu Magdaleny Jetelové návštěvnost Muzea umění Olomouc nezvýšil. Odborníkem na dílo této světové umělkyně českého původu jsem se také nestal. Avšak její výstavu speciálně navrženou pro olomoucké Muzeum jsem si prožil, procítil ji a pomocí dvou výtvarných technik jsem se jí „dostal na kobylku“ spíše, než kdybych si přečetl několikasetstránkovou monografii.

(Možná zbytečně osobní) douška z 1. března 2014

S kamarádem Jiřím jsem absolvoval dosud všechny programy v rámci zmíněného cyklu „Ateliér 15+“. Jednalo se o programy „Zhmotňování“ (k výstavě Magdaleny Jetelové), „Staré, ale dobré“ (v rámci tohoto programu jsme vytvářeli jednoduchý animovaný film), „Gesto, pohyb a světlo“ (seznámili jsme se s technikou fotogramu), „Imprese z impresionismu“ (impresionistická technika malby), „Grafické reakce“ (jednoduchou grafickou technikou jsme si přiblížili a zažili dílo Vladimíra Boudníka) a naposledy „Svobodný jako kresba“ (abstrakce Ludmily Padrtové).

Na poslední program „Svobodný jako kresba“ jsme přizvali i našeho kamaráda Davida. Počet účastníků se pohybuje přibližně kolem pěti, do věkové kategorie nespadá takřka žádný. Což je nesmírná škoda. Na druhou stranu tak animační  programy probíhají v komorním prostředí a přátelské atmosféře, protože se již všichni známe a já si tak mohu bez obav dovolit účastnit se i se svými kamarády s postižením, jelikož se tolik neostýchají. Mohu na nich krásně pozorovat, jak je animační programy rozvíjejí nejenom po kreativní stránce, ale převážně při rozvoji sociálních dovedností. Mám z toho velikou radost a lektorce Míše Johnové Čapkové tímto za sebe i za Jiřího a Davida velmi děkuji.

Doporučená a citovaná literatura (ta kniha opravdu stojí za přečtení; již jsme se o ní zmínili v článku Tvůrčí psaní v galerii, který také doporučuji pro rozšíření obzorů a jako podnět pro inspiraci):

FIŠER Zbyněk, HAVLÍK Vladimír, HORÁČEK Radek (2010). Slovem, akcí, obrazem – příspěvek k interdisciplinaritě tvůrčího procesu. Brno: Masarykova univerzita.

Doporučuji také článek „Hledání lektorské identity“ z artalk.cz

Náhledová fotografie není z animačního programu „Zhmotňování“. Minulý rok jsem s lidmi s mentálním postižením navštívil animační program vztahující se k již proběhnuvší výstavě „Od Tiziana po Warhola“ právě v Muzeu umění Olomouc. Na fotografii zachycení pánové se většinou nemohou vystát a přijít si na jméno,  avšak při tvořivých aktivitách našli společnou řeč. Inu formativní vliv animace se zde krásně projevil…

Tři ilustrativní fotografie v článku samotném jsou z animačního programu „Svobodný jako kresba“, který byl v rámci cyklu Ateliér 15+ věnovaný tvorbě „první dámy české abstrakce“ Ludmily Padrtové. Oba pánové – Jiří a David – jsou velkými kamarády a uživateli denního stacionáře. Bylo pro ně velikým zážitkem moci společně navštívit animační program, společně tvořit a prohlubovat tak své kamarádství…

Napsat komentář