Umění vnímat umění

Některým knihám z mé domácí knihovny se dostává výsadního postavení. Totiž, opouštějí opakovaně knihovnu a periodicky se navracejí na můj noční stolek. Knihy se těmito návraty stávají ohmatané, trpí oslíma ušima a jejich věčně namáhaný hřbet se láme. Jsou pravidelně čteny, informace z nich jsou stále těženy a opětovně obývají mé vědomí. Jednou z těchto knih je nenápadná publikace Umění vnímat umění od Michaela Třeštíka.

„Kdysi jsem se chtěl něco dozvědět o astronomii, vzal jsem si Vesmír od Jiřího Grygara a asi dva týdny ho měl na nočním stolku. Pak jsem se potřeboval něco dozvědět o sémantice, opatřil si  Úvod do sémantiky od Adama Schaffa a vždycky před spaním kus přečetl. Když jsem se dostal do krize středního věku, vzal jsem si na noční stolek Cestu životem Pavla Říčana a za týden jsem si byl jasný. Nestal se ze mě ani astronom, ani sémantik, ani psycholog, ale zhruba vím, jak funguje vesmír, co je sémantika nebo co se to ve mně děje, když je mi smutno, a proč tomu tak je.

Chtěl jsem se také něco dozvědět o umění. O umění, nikoli o dějinách umění. O dějinách umění toho vím sice málo, ale docela mi to stačí (…) Nikdy jsem se o umění samotném nic moc přehledně a pohodlně nedozvěděl. Rozhodně jsem nenašel žádnou knihu, kterou bych si položil na noční stolek, a za týden měl alespoň hrubou představu o tom, co to umění vlastně je.“ 

Autor si v úvodu knihy stýská, že přečetl mnohé knihy o umění (takřka padesát jich uvádí mezi použitou literaturou), ale nikdy se mu nedostalo srozumitelnou formou sdělení, co to umění vlastně je. Snaží se proto tuto mezeru zaplnit vlastním textem, který si neklade ambice akademického autora, ale textem, který je svěží, vtipný, poutavý a přitom moudrý zároveň. Text je pak doplněn vhodnými ilustrativními obrazy. Vznikla tak…

… „srozumitelná kniha o umění pro normální lidi. Pro lidi, kteří si ji budou číst třeba před spaním, a než zhasnou, odloží ji na noční stolek bez pocitu, že byla napsána ve svahilštině.“ 

P1320175

Michael Třeštík nejen že obrazy sbírá (o čemž pojednal v knize Umění sbírat umění), ale i intenzivně vnímá, komunikuje s nimi. S některými pak žije doslova v intimním soužití (z těchto intimností se pak vypsal v knize Slečny z Avignonu – nutkavé psaní o obrazech).

S citem a přitom důrazem na rozumové pochopení čtenáři vysvětluje principy výtvarného zobrazení (perspektivu či figuru a pozadí), seznamuje ho s proměnami zobrazení v dějinách umění, otevírá a ukazuje mu cestu k abstraktnímu umění, které nemusí být tak vzdálené od zobrazení realistického.

Domnívám se, že tato nenápadná kniha by neměla zapadnout mezi ostatními v knihkupeckých regálech či v našich knihovnách. To ji raději oprašujme na nočním stolku.

//

 

 

2 Comments

  1. Karla Brücknerová

    Nedá mi to nepřipojit tři odkazy. Všechny tři se týkají problému popularizace vědy. První jsou vzpomínky Jiřího Grygara http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?defaultNavigation=&query=grygar&from=&to=&porad=839x_Osudy, které jsou ódou nejen na „hvězdy“, ale i na neúnavnou snahu „překládat“ komplikovaná fakta ze „svahilštiny“. Druhý odkaz je na poněkud odlišnou recnzi téže knížky http://www.artalk.cz/2012/01/24/in_margine-nejen-o-trestikovi/, a linkuji na něj ne pro jeho kousavost, ale pro tu část, která vlastně není ani tak o knížce samé, jako o ztrátě prestiže vědy, která se uzavírá do sebe bez ochoty zprostředkovat své objevy „normálním lidem“. Bohužel se to netýká jen kunshistorie, ale i leckterých textů pedagogických (dokonce někdy i těch určených učitelům), kde je pak jejich „svahilština“ o to škodlivější, že stvrzuje představu že „praxe“ na školách a „teorie“ akademických pracovníků k sobě mají ještě dál než příslovečná koza a vůz.
    No, a abych nekončila pesimisticky, přikládám odkaz na knížku http://baila.net/kniha/77186033/vychodiska-k-poznani-vychovy-wolfgang-brezinka, která, byť je výsostně teoretická, navrhuje, jak mezi pedagogickou teorií a praxí vystavět pevný most.

  2. Jiří Přivřel

    Také mi to nedá. Určitě nechci na tyto stránky přenášet diskuze ohledně letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, ani jitřit vášně.
    Ona kousavá recenze na Artalku je z pera Mileny Bartlové, která se jako členka poroty jala obhajovat laickou veřejností kritizovaný výběr letošních laureátů uvedené ceny (http://www.artalk.cz/2013/11/20/in_margine-cjch-special/).
    Tím pak namíchla publicistu Jana H. Vitvara, který na to reagoval sloupkem v Respektu (http://respekt.ihned.cz/c1-61298940-cena-za-chalupeckeho). Vitvar byl sice nakonec rád, že cenu získal Dominik Lang, ale výběr ostatních laureátů se mu také nezdál být nejšťastnějším (http://respekt.ihned.cz/c1-60991470-soumrak-v-galerii).
    Milena Bartlová se opět ohradila proti námitkám a negativním diskuzím ze strany laické veřejnosti, podobně jako se ohradila proti Třeštíkově knize „Umění vnímat umění“. Já jsem tuto knihu po dopsání malé recenze z nočního stolku vrátil do knihovny, avšak po pár týdnech jsem ji opět na noční stolek vrátil. Při navrhování lekce „Umění a svoboda“ jsem si v ní chtěl vyhledat, jak se Třeštík dívá na akce skupiny Ztohoven a jeho příspěvek byl pro mne opět mnohem cennější, než řada jiných, byť odbornějších.
    Nakonec díky za Třeštíkovu knihu, neboť nikdo z odborných profesorů kunsthistoriků by ji asi nikdy nenapsal, jelikož by za ni nedostal kredity od Rady pro výzkum a skončila by pravděpodobně na hromádce podobně diskutabilních knih, jako jsou spisy Tomáše Halíka.
    Opět tak pokračuje boj mezi srozumitelným jazykem a odbornou svahilštinou.

Napsat komentář