Na cestě k přednesu

Knížky, které se snaží připravit učitele na praxi, jsou, myslím, přibližně trojího typu:

První nám říká, jaká praxe JE,

Druhý,  jaká by MĚLA BÝT.

Ve třetím se dozvíme, co v praxi můžeme DĚLAT.

Všechny tři skupiny mají přirozeně své místo, a pochopitelně i svá úskalí. Potíž s knížkami prvního typu bývá ten, že je málokdo čte, protože máme většinou pocit, že praxi kolem učení přeci důvěrně známe.

Potíž se druhými pak může být v tom, že buď létají příliš vysoko v oblacích, a nebo nám už na prvních stránkách vezmou chuť k jakýmkoli oblakům vůbec stoupat.

A potíž se třetími bývá přirozeně v tom, že pokud náhodou nemáme jasnou vizi, jaká by naše praxe MĚLA BÝT, a víme toho málo o tom, jaká skutečně JE, těžko se nám i z výborných zásobníků aktivit bude vybírat to, co by bylo v daný moment nejlépe UDĚLAT.

Mám pocit, že knížka Emilie Zámečníkové Cesta k přednesu aneb Průvodce pro pedagogy a mladé recitátory (Artama, 2009) by mohla patřit snad do všech tří kategorií, a přitom všechna zmíněná rizika překonává. O svém předmětu podává obraz natolik plastický a poutavý, že je potěšením vstoupit na cestu za textem, učitelem a recitátorem. Setkáme se na ní s řadou příběhů, glos a zkušeností recitátorů, učitelů a porotců. Setkáme se na ní s žákovským odporem a vyjednáváním, s otázkami recitátorského řemesla, s ostychem a trémou, s atmosférou soutěží a přehlídek, ale především s literaturou a snahou objevovat ji a prožívat.

Knížka, z jejíž každé stránky přímo kape praktická zkušenost, si zachovává sympatický nadhled a vtip, který jen umocňují četné plnobarevné ilustrace Zuzany Vítkové. Vždy, když tuto knížku beru do ruky, mám pocit, že o kousek víc rozumím tomu, jaká praxe práce s recitátorem JE, jaká by MĚLA BÝT i co konkrétního se pro to dá DĚLAT. A navíc mám pocit, že práce s recitací je nadmíru smysluplný počin.

Knížku Emilie Zámečníkové Cesta k přednesu – Průvodce pro pedagogy a mladé recitátory vydala v roce 2009 pražská Artama.

Napsat komentář