Šelmovství barev (fauvismus)

Lekce Šelmovství barev je další lekcí z cyklu Nech umění vyprávět. Spolu s lekcí Úhel pohledu tvoří pomyslný pandán. Na lekci Úhel pohledu navazuje, měla by po ní následovat.

Šelmovství barev je věnováno uměleckému  směru fauvismus, Henrimu Matissovi. Pro potřeby souvislostí však přijde na přetřes i Pablo Picasso, Igor Stravinskij, malíři italské renesance a ke slovu se dostanou i vybrané dámy Gertruda Steinová a Coco Chanel.

Lekce je provázena průvodním textem, který najdete na tomto místě. V přiložených souborech je k dispozici powerpointová prezentace k textu, pracovní listy s úkoly a samotný základní text s odkazy na prezentaci a jednotlivé úkoly. Pracovní listy i prezentace jsou však ve formě „polotovaru“, kdy zbývá doplnit je v rámci přípravy obrázky, na které se v nich odkazuje.

Nechte umění vyprávět. Nechte se inspirovat! Případně nám neváhejte sdělit v komentářích vaše postřehy, nápady, podněty…

 

Píše se, že na počátku bylo Slovo.

Já tvrdím, že na počátku byla ta slova tři, a onen pomyslný začátek nastal v roce 1905. Stalo se tak v Paříži, a ta slova zněla: „Donatello parmi les fauves!“ V překladu: „Donatello mezi šelmami!“

Na Podzimním salónu, jehož tradice započala teprve nedávno před dvěma roky, výše zmíněného roku 1905 nějaký dnes již zapomenutý sochař vystavoval malou sošku. Ta mezi vystavovanými obrazy působila příliš klasicky, možná vedle těch odvážných obrazů až nepatřičně, proto ji měl dnes již také zapomenutý, nejspíše staromilsky založený kritik výtvarného umění potřebu vyzdvihnout, upozornit na její výjimečnou krásu mezi jinak šelmovskými, zběsilými plátny. Autory těch divokých, u kritiků nevoli vyvolávajících pláten, byli Henri Matisse (1869 – 1954) a jeho přátelé Maurice de Vlaminck (1876 – 1958) a André Derain (1880 – 1954). Zapomenutá jména sochaře a kritika jistě nejsou zapomenuta úplně, tu a tam jsou někde zmíněna tak říkajíc pod čarou. Kdežto jména tří malířů skutečně tvoří samotný příběh umění.

Račte si povšimnout, že obdobně jako byl mezi kubisty nejstarším představitelem Pablo Picasso, tak i Henri Matisse byl mezi svými kolegy malíři nejstarším. Těžko říci, jestli je právě jejich věk přirozeně pasoval do vůdčí pozice, ale pravděpodobně tomu tak bylo především díky jejich přirozenému talentu a píli. Matisse byl dokonce o dvanáct let starší než Picasso. Víte, mám Henriho moc rád. Aby taky ne. Vždyť právě jemu vděčím za svůj barevný život. Chvíli vám o něm a o sobě budu vyprávět.

Henri Matisse se tehdy před zmíněným kritikem neuchýlil do kouta, nesklopil uši jako ponížený osel, ale výrok „Donatello parmi les fauves“ obrátil proti kritikovi a vlastně proti všem. Matisse, ač člověk přátelský, na ně obrátil jejich vlastní zbraně. Kdyby mu nebyly předloženy, snad by ve své mírumilovné a laskavé povaze ani žádné vlastní zbraně nehledal. Podívejte se na něj, jak si spokojeně bafá z dýmky. Ten chce mít klid a nohy v teple. Jeho zbraněmi byly jen barva, štětec, paleta a plátno. To spíše Picassovi kouká z očí, že by se na kritika ostřeji obořil a vybral by si k tomu i způsoby nevybíravé.

Jako lev, spíše však svým založením prozíravý, nežli agresivní, tehdy Matisse zahřímal: „Ano, my jsme šelmy!“ A od toho okamžiku jsem znám jako Fauvismus. Těší mne. Pod tímto jménem mne najdete v pomyslné knize zvané „Dějiny umění“, ve které mi je zpravidla věnován stísněný prostor mezi expresionismem a kubismem, jelikož jsem byl jen krátkodobou, dalo by se říci sezónní záležitostí.

 

ÚKOL 1

Pracujte všichni společně

Prohlédněte si následující reprodukce obrazů a pokuste se na jejich základě charakterizovat fauvismus.

Henri MATISSE Žena s kloboukem, Otevřené okno, Radost ze života, Modrý akt

Andre DERAIN Most Charing Cross, Tanec, Stromy, Most přes řeku

Mauric de VLAMINCK Řeka Seina a zámek, Žena se psem, Ovocný sad

 

Šelmovství jako šílenství, jako divokost, nepoddajnost, nespoutanost, nezkrotnost, ale v případě mého pomyslného otce i království. Království barev. Vždyť lev je králem zvířat. A tím lvem se stal právě Henri Matisse. Stačilo jen zařvat hurónským řevem, kterým dal všem přítomným jasně najevo, co se tady děje.

Když jsem se narodil, měl jsem zdravou barvu. Možná ne úplně všichni si to ovšem mysleli. Vkročil jsem do života menšími plátny, zachycujícími paní Matissovou s poněkud nemístným, výrazným zeleným pruhem přes tvář. Také do barev oděnou Ženou v klobouku. Do světa čistých barev jsem vyskočil Otevřeným oknem Matissova ateliéru. Měl jsem Radost ze života. Jen pohleďte! Vedle těchto pláten Henriho Matisse visel Tanec André Deraina, případně jeho pohledy na Londýn v oparu barev zdaleka neodpovídajících realitě, případně jen realitě Deraina samotného. Maurice de Vlaminck podobně maloval krajinu a vesnice v okolí řeky Seiny.

 

ÚKOL 2

Pracujte individuálně

Podívejte se pozorně na obraz Radost ze života od Henriho Matisse. Jaké „radostné“ motivy na něm Matisse vyobrazil?

Představte si, že bystě měli obraz s tímto názvem namalovat vy. Jaké motivy byste na něm zachytili? Jaké by byly vaše radosti ze života?

Jaké životní radosti na obraze Zahrada pozemských rozkoší namaloval Hieronymus Bosch? Měl v některých motivech stejný pohled na radost jako vy nebo Henri Matisse?

 

Henri Matisse jako lev berberský a suita jeho přátel v podobě smečky dalších lítých šelmovitých malířů by měla vystaráno na řadu let. Ovšem tato Matissova zdánlivá jistota se musela otřást v základech, když poměrně záhy, v létě roku 1907 navštívil Picassův ateliér a pohlédl na „nevydařené“ a vlastně nedokončené plátno Slečny z Avignonu.  Dopřejme si opakovaný pohled na tento obraz, ať jej dokážeme náležitě pochopit a ocenit. Dejme šanci těm uhrančivým pohledům některých slečen, pohlédněme jim odvážně tváří v tvář. Matisse se při prvním pohledu na Slečny musel nejspíše nahlas rozesmát, protože byl veselé povahy, a snad v tom byla i špetka zlomyslnosti, v noci ovšem neměl klidné spaní. Jeho neomylný šelmovský instinkt mu jako málokomu toho času musel dát vytušit, že královský trůn, na kterém snad chvíli spočinul, není na věčnost. V ten okamžik se pod ním silně otřásl v samotných základech. Král Henri by v tu ránu vyměnil celé své barevné království za koně, jen aby tryskem předjel Picassa. Po následující léta se o královský stolec s Picassem tahali jako malá, umanutá a prvenstvím posedlá děcka.

Ostatně, já a kubismus jsme právě takovými děcky byli. Dva rozjívení kluci, jankovití zpovykanci, všemi rozmazlovaní hejsci, kteří na sebe strhávají veškerou pozornost. Jako dva bosí cikáni jsme běhali po Montmartru a Montparnassu. Paříž, a tedy celý svět, nám ležel u špinavých nohou. Když říkám celý svět, mám tím na mysli především Evropu, a to ještě pravda ne celou. Třeba v Německu nás nebrali vůbec vážně, tak jako my jsme nebrali vážně ten jejich expresionismus, přestože jsme si byli v mnohém podobní.  Avšak nemělo mít dlouhého trvání, než si získáme Ameriku.

Nic nám v našem povykování nebylo svaté. Jestliže kubismus rozmetal po staletí zdokonalovanou perspektivu, tak já jsem zcela postavil na hlavu pravidla používání barev, jejich míchání. Používal jsem jen čisté, syté barvy, a to mnohdy zcela nepatřičně tak, že barva použitá na plátně neodpovídala skutečnosti a nějakým mícháním barev nebo stínováním, tím jsem se již vůbec nezabýval. Oběma nám šlo o to utéct přede všemi, zejména před měšťáky a jejich vlažným „vytříbeným“ vkusem. Chtěli jsme být v čele, předvojem, avantgardou, revoltou vůči líbivosti a kráse. V tomto byl, pravda, kubismus díky své drzosti a spratkovistosti, ještě o chlup štětce přede mnou. Ti přízemní měšťáci se nám teda dost smáli, ale my se smáli naposled.

 

živý obraz - PICASSO Slečny z Avignonu

živý obraz – PICASSO „Slečny z Avignonu“ (realizace v kvartě na Gymnáziu Uničov)

 

Když Henri Matisse spatřil tehdy ještě Picassem schovávané Slečny z Avignonu, věděl, že nemůže zahálet. Musí odpovědět. Proto v roce 1910 přináší (pouze pomyslně, protože obě plátna mají na šířku takřka čtyři metry a přes dva a půl metru na výšku, tudíž by se špatně nesla pod paží) plátna Hudba a Tanec.

 

živý obraz - MATISSE Hudba

živý obraz – MATISSE „Hudba“ (realizace v kvartě na Gymnáziu Uničov)

 

 

ÚKOL 3

Pracujte ve dvojicích

Prohlédněte si pozorně obrazy Hudba a Tanec. Jak na Vás působí? Zkuste je mezi sebou porovnat (po formální stránce) a do tohoto srovnání zahrňte i Picassovy Slečny z Avignonu. V čem si jsou tyto obrazy podobné? V čem se naopak liší? Jakými prostředky dosáhli Matisse s Picassem toho, že těmi obrazy „šokovali“ diváky?

Na jakém Matissově obraze jste již viděli motivy tance a hudby?

Pracujte ve skupině (nejméně šest žáků ve skupině)

Vyberte mezi sebou alespoň jednoho malíře, režiséra a zinscenujte živý obraz na základě Matissových obrazů Hudba a Tanec. (V případě, že je žáků více, můžete do živých obrazů zahrnout i Picassovy Slečny z Avignonu).

Zkuste přitom využít skutečný prostor o velikosti pláten samotných (tj. u Matisse 4 metry na šířku a 2,5 metrů na hloubku, u Picassa 2,5 metrů na šířku, hloubku v tomto případě není třeba řešit, protože s tradičně pojatou perspektivou kubismus nepracuje). Dokážete si tak lépe představit velikost Matissových obrazů, kdy postavy jsou prakticky v životní velikosti. Vnímejte gesta, mimiku, postoje postav, vztahy mezi nimi.

 

živý obraz - MATISSE Tanec

živý obraz – MATISSE „Tanec“ (realizace v kvartě na Gymnáziu Uničov)

 

Oba obrazy z toho roku, kdy se Stravinskij teprve usazuje v Paříži, jakoby předjímaly a ilustrovaly Svěcení jara, které způsobí v roce 1913 neuvěřitelný skandál. Ono slavné Svěcení jara v provedení Ruského baletu Sergeje Ďagileva, které měšťáci odmítli, zavrhli je pískotem, ale které jsme si pro sebe chtěli my všichni, ano, přiznejme si to, mne nevyjímaje, urvat. Samotné slovanské srdce Igora Stravinského si nakonec na čas pro sebe „urvala“ módní návrhářka Coco Chanel, jejíž úspěch a budoucí sláva se v těch letech začala rodit. Nevídaný šarm a půvab však měla již teď, sebevědomí jí také nechybělo, a tak se Stravinskému nebylo co divit…

 

ÚKOL 4

Diskutujte ve skupině

Za domácí úkol z předchozí lekce Úhel pohledu jste si měli poslechnout Stravinského Svěcení jara. Jedná se o jednu z nejvíce zásadních, ne-li vůbec nejzásadnější skladbu 20. století,
i přestože od jejího zkomponování a pařížské premiéry v provedení Ruského baletu uplynulo více než sto let.

Jak se vám skladba poslouchala?

Líbila se vám?

Vyvolávala ve vás nějaké asociace? Byly příjemné či spíše nepříjemné?

Chtěli byste vidět její provedení na jevišti?

Čím mohla před sto lety způsobit šok?

Domníváte se, že váš hudební sluch již na takovou skladbu vyzrál?

 

ÚKOL 5

Pracujte ve skupině společně

Přičichněte si postupně k parfému CHANEL No. 5 a napište své asociace (jednotlivá slova nebo slovní spojení) na tuto vůni. Poté si své asociace vzájemně přečtěte.

 

Varianta domácí úkol

Navštivte parfumerii, vyhledejte parfém CHANEL No. 5 a napište své asociace na tuto vůni. Tentokrát však nepiště jen jednotlivá slova nebo slovní spojení, ale zkuste popsat ženu (její charakter, její vzhled, její styl), kterou jste neviděli, pouze jste ucítili její pachovou stopu, kterou po sobě zanechala.

 

Další směr, kterým se Henri Matisse vydal, byla jakási „dekorativní plátna“. Na těchto rozměrných obrazech nebylo na první pohled poznat, co je ústřední figurou, protože ta barevně splývala s pozadím. Tak schválně, zkuste určit, co je ústředním předmětem, figurou, tohoto obrazu, který je nejspíše nejradikálnějším příkladem tohoto Matissova snažení. A jak na vás působí obraz Harmonie v červené?

ÚKOL 6

Vypracujte samostatně za domácí úkol (nabízí se více variant)

Prohlédněte si obrazy Harmonie v červené (1908) a Rozhovor (1909). Vyberte si jeden, který je vám něčím bližší, byť třeba zcela intuitivně. Vnímejte obraz potřebný čas, přemýšlejte
o něm, uložte si ho chvíli do paměti, „žijte s ním“. Přemýšlejte o postavách (ženě na Harmonii a muži a ženě v Rozhovoru).

Co je žena v červeném pokoji zač? Co se jí honí hlavou? Pro koho chystá stůl? Ovoce? Je šťastná? Má nějaké sny a přání? Touží po něčem vyšším, vznešeném? Nebo je naprosto přízemní, obyčejná? A spousta dalších otázek, které vás napadnou. Zkuste napsat krátké vyprávění o této ženě formou jejího vnitřního monologu.

Jinou možnou variantou je napsat ženě dopis.

Muž se ženou na druhém obraze spolu zjevně vedou rozhovor. Ostatně je tak pojmenovaný
i obraz. O čem ten rozhovor může být? Zkuste napsat krátký dialog mezi tímto mužem a touto ženou. Může být uzavřený (mít začátek a konec s pointou), ale může se jednat jen o úsek, kdy čtenář nebude znát začátek ani konec, jen letmé, krátké nahlédnutí do tohoto pokoje a vyslechnutí rozhovoru.

 

Henri Matisse a Pablo Picasso v prvních letech 20. století dovršili ve století předchozím pečlivě, usilovně, přitom možná ne právě cílevědomě připravovanou revoluci ve výtvarném umění. Podobně jako před čtyřmi staletími mezi sebou soupeřili Michelangelo s Raffaelem o to, kdo dosáhne dokonalejší iluze skutečnosti, kdo se lépe vypořádá s perspektivou, a s vším tím, co od doby renesance k malířskému umění neodmyslitelně patřilo, než to Picasso s Matissem zcela odmítli a celé to generaci po generaci budované čtyřsetleté úsilí vzalo a ještě mělo vzít za své.

Ostatně, mezi námi, Picasso byl takový sebestředný jako Michelangelo a většina lidí s ním vycházela velmi obtížně, kdežto Matisse, podobně jako Raffaelo, dokázal najít pro všechny okolo povzbudivá slova a byl spíše milý společník.

Pár následujících let spolu ti dva, podobně jako zmínění renesanční mistři, vedli zápas o prvenství, přitom však v skrytu své duše měli jeden pro druhého jen slova uznání a možná i závisti. Picasso snad měl dokonce Matisse raději než ty své věrné nohsledy Braqua a Grise, kteří mu neustále funěli na záda a přitom ho po nich poplácávali a říkali mu věčné „ano, mistře“, „máte pravdu, mistře“. Picasso ctil Matisse pro jeho vlastní, osobitou cestu, kterou se vydal, pro jeho neutuchající smysl věčného hledání. Pro upřímnost. A tento respekt byl vzájemně oboustranný.

 

ÚKOL 7

Přečtěte si za domácí úkol

V příběhu umění vedle sebe ve všech dobách často žily dva protiklady. Michelangelo
a Raffaelo v renesanci, na počátku 20. století Picasso a Matisse. V hudbě v téže době vedle sebe také stály dva protipóly: Igor Stravinskij a Arnold Schönberg. Přečtěte si čtivé pojednání Vladimíra Lébla o obou skladatelích.

 

Možná spíše než rozdíly u obou vidím určité podobnosti. Tak třeba jen ta již zmíněná Amerika. Na jaře roku 1913 se v americkém New Yorku konala slavná výstava Armory Show, na které bylo možné shlédnout na 1300 obrazů, z toho třetina pocházela z Evropy. Tato třetina, a mezi těmi řekněme 400 obrazy bylo osm pláten Picassových a dvanáct Matissových, však jasně ukázala, kterým směrem se evropské výtvarné umění posledních let ubírá a domácí americké malíře posunula na vedlejší kolej. Oni ti Američané moc nevěděli, co se v Evropě aktuálně maluje. O hudbě představu měli. Vždyť u nich hostoval Antonín Dvořák a Gustav Mahler. Posadit chlapa s aktovkou ukrývající partituru a taktovku na parník je jednodušší než poslat přes oceán chlapa se čtyřmetrovým plátnem. Kupodivu také bylo snazší v roce 1886 přes Atlantik přepravit Sochu svobody od Gustava Eiffela, jako dar Francie Spojeným státům americkým, ale to bylo spíše politické gesto. Jisté zprávy tak snad měli od Gertrudy Steinové, Američanky usazené od roku 1903 v Paříži, která měla pro oba naše malíře slabost.

V srpnu téhož roku oba malíři bydleli v Paříži jen kousek od sebe a společně vyráželi na projížďky na koních po clamartském lese. Už nehnali koně do trysku, ale zvolna cválali vedle sebe a rozmlouvali spolu, třeba právě o společné známé a důvěrnici obou, Gertrudě Steinové. Toto vzájemné usmíření, nově vytvořené umělecké bratrství, bylo v pařížských kavárnách tématem číslo jedna až do prosince, kdy se po dvou letech objevila z Louvru ukradená Mona Lisa Leonarda da Vinci. S jejím zmizením snad jakoby se všichni báli, že malíři zapomenou umět namalovat klasický ženský portrét. Krásný, záhadný úsměv. Krajinu v pozadí. No jen srovnejte da Vinciho slavný portrét s Picassovým portrétem Gertrudy Steinové. Už chápete ty obavy?

Na začátku roku 1918 pak měli oba malíři společnou výstavu, kdy katalog svým textem vypravil aktivní organizátor Guillaume Apollinaire (1880 – 1918). Na této výstavě se širší veřejnosti poprvé představil i pro Matisse jedenáct let starý strašák – Slečny z Avignonu. Prozíravý Apollinaire bohužel pár měsíců po této výstavě zemřel.

V roce 1920, kdy už jsme s kubismem byli dávno dospělí a žili si svým vlastním životem bez ustavičného usměrňujícího dohledu našich otců a jakéhosi až patologického lpění na nás, kdy už se nám volněji dýchalo, Picasso a Matisse spolupracovali s Ruským baletem na kostýmech a kulisách ke Stravinského baletům. Oba milovali hudbu. Stále malovali hudebníky a barevná plátna plná hudby a tance. A stále oba milovali ženy. Všimněte si toho nepatrného rozdílu ve slovech „malovat“ a „milovat“. Tak jako Gustav Klimt s Egonem Schielem ve Vídni nebo další pařížský malíř Amedeo Modigliani, který maloval křehké, něžné ženské akty charakteristické manýristickým protáhnutím postavy a tváře, i oni hledali u něžného pohlaví inspiraci. Až do konce svých životů.

 

ÚKOL 8

Pracujte ve dvojicích

Prohlédněte si následující akty: A, B, C, D, E, F

Jejich autory jsou Henri Matisse a Pablo Picasso. Obrazy jsou již z období po fauvismu a kubismu. Je přesto patrné, jak oba malíři prošli tímto obdobím, hravě zvládli malířskou techniku a z jejich díla již čiší hravost bez náznaku stylotvorného úsilí. Zkuste určit, které akty jsou od Picassa a které od Matisse. Ale pozor, k obrazům obou malířů se nám připletly i akty od Amedea Modigianiho, které jsou však velmi specifické. Modiglianiho rukopis je snadno poznatelný.

Diskutujte ve skupině

Který z aktů na vás působí nejsmyslněji, nejerotičtěji? Je mezi vyobrazenými ženami některá, která má jisté tajemství? Připadá vám některý akt vulgární, až na hraně „dobrého vkusu“? Na kterém obraze je postava nejvíce deformovaná?

 

ÚKOL 9

Poslechněte si za domácí úkol Španělskou rapsodii od Maurice Ravela. Podobně jako kubismus, tak ani fauvismus do oblasti hudby příliš nezasáhnul. Dokážete jmenovat umělecké směry, které výrazně ovlivnily jak malířství, tak i hudbu?

Alex Ross o Ravelově Španělské rapsodii přesto píše: „Svůj španělsko-baskický původ dal Ravel s hrdostí na odiv v orchestrální suitě Rapsodie espagnole, poprvé uvedené roku 1908. Rapsodie připomíná divoké barvy fauvistických obrazů, zejména raná Matissova díla.“ (Ross, 2011, s. 88).

Při poslechu skladby se na fauvistická díla ještě jednou podívejte, případně si přečtěte úryvek o sblížení Pabla Picassa a Henriho Matisse, jak jej líčí Florian Illies ve svém románu 1913 (Illies, 2013, s. 202-203).

 

Dokumenty ke stažení:

Šelmovství barev (fauvismus) – základní text (tj. zde uvedený příběh kubismu, avšak i s odkazy na jednotlivé slidy v níže přiložené prezentaci)

Šelmovství barev (fauvismus) – kompletní úkoly (včetně správného řešení)

Šelmovství barev (fauvismus) – prezentace (z důvodů autorských práv je prezentace bez obrázků 🙁 , je nutné si ji pro realizaci doplnit o obrázky z „citace obrázků“)

CITACE OBRÁZKŮ V POWERPOINTOVÉ PREZENTACI „ŠELMOVSTVÍ BAREV

Vybrané videoprezentace fauvistických děl najdete na Khanově škole.

 

Použitá literatura a literatura doporučená k úkolům:

ILLIES, Florian (2013). 1913. Léto jednoho století. Brno: Host.

ROSS, Alex (2011). Zbývá jen hluk. Praha: Argo / Dokořán.

Náhledový obrázek je z realizace lekce na Gymnáziu v Uničově.

 

Napsat komentář