Úhel pohledu (kubismus)

Lekce Úhel pohledu  je první z lekcí souboru Nech umění vyprávět. Je první vlaštovkou tohoto cyklu. V chronologickém řazení nebude první ani poslední. Jedna vlaštovka ještě jaro nedělá, takže další lekce budou průběžně následovat (v tuto chvíli je vytvořena lekce Šelmovství barev, která na Úhel pohledu navazuje – pozn. autora).

Úhel pohledu je věnován období kubismu a osobnosti malíře Pabla Picassa. Dotkne se však i skladatele Igora Stravinského a neopomíjí ani fenomén českého kubismu.

Lekce je provázena průvodním textem, který najdete na tomto místě. V přiložených souborech je k dispozici powerpointová prezentace k textu, pracovní listy s úkoly a samotný základní text s odkazy na prezentaci a jednotlivé úkoly. Pracovní listy i prezentace jsou však ve formě „polotovaru“, kdy zbývá doplnit je v rámci přípravy obrázky, na které se v nich odkazuje.

Nechte umění vyprávět. Nechte se inspirovat! Případně nám neváhejte sdělit v komentářích vaše postřehy, nápady, podněty…

 

 

Hádanka na úvod, schválně:

Narodil jsem se v létě roku 1907. Můj původ je naprosto paradoxní. Považte sami! Většinou s jistotou známe matku, o otcovství můžeme vést pochyby. V mém případě je tomu ovšem přesně naopak. U mě je jasný biologický otec. Pablo Picasso (1881 – 1973). S určenímmé matky je však potíž. Je to jedna z pěti Slečen z Avignonu, ačkoliv zlí jazykové tvrdí, že se jedná o prostitutky z Barcelony. Je-li tomu tak, mám ryze španělskou krev, protože otec se narodil v Malaze v roce 1881. Přes to všechno se považuji za Francouze, narozeného v Paříži, v otcově ateliéru. Tak co, víte, kdo jsem?

 


ÚKOL 1

Pracujte všichni společně

Víte, o jaký umělecký směr se jedná?

Co si pod ním představíte? Co o něm víte? Slyšeli jste o něm někdy něco? Viděli jste někdy obraz namalovaný v tomto stylu? 

(v podstatě můžeme provést brainstorming v rámci evokace – pozn. autora).

Pracujte ve dvojicích

Prohlédněte si následujích šest portrétů (A, B, C, D, E a F). Na všech je vyobrazen malíř Pablo Picasso. V pěti případech se jedná o vlastní autoportrét, v jednom případě malíře zvěčnil jeho kolega a přítel Juan Gris. Zkuste určit, na kterém z šestice obrazů se tak stalo. Také zkuste rozhodnout, na kterém z portrétů se malíř zvěčnil jako nejmladší, a na kterém naopak jako nejstarší.

Na základě své představy o kubismu zkuste určit, které z těchto šesti portrétů mají kubistické rysy.

 

Nevím, která z těch pěti mademoiselles je skutečně mou matkou. Dovolím-li si označit svého papá alespoň do určité míry za krásného, tak má mamá, ať už to z těch pěti poběhlic byla kterákoliv, krásná nebyla. No jen řekněte! Jediný, kdo je snad tátovi záviděl, byl Henri Matisse, ale ten měl také dost vyhraněný vkus, nad kterým jeho nejbližší okolí mnohdy nechápavě kroutilo hlavou. Bohužel, svoji podobu jsem v každém případě zdědil po matce, to je více než jasné (kéž by to byla alespoň ta prostřední z těch pěti… jak to slušně říci… dam… přeci jen jsou to mé matky, ať už se živily čímkoliv). Teda řeknu vám upřímně, že netuším, kam dal tehdy táta oči.

Snad potřeboval zahnat nějaký svůj žal a bol, kterým si roky před mým narozením procházel, a který vyjadřoval používáním modré barvy. Snad jen hledal útěchu a pochopení u lehkých děv a já jsem se tak vlastně stal omylem, jakýmsi nedopatřením osudu. Nutno však hned na úvod říci, že omylem skrznaskrz šťastným. Jak už to tak někdy bývá.

 

ÚKOL 2

Pracujte ve dvojicích

Podívejte se pozorně na obraz Slečny z Avignonu. Zkuste si představit tento olej na plátně
o rozměrech 234 na 244 centimetrů, který můžete vidět v Muzeu moderního umění v New Yorku. Pařížský Louvre totiž svého času o dílo neprojevil zájem.

Obraz ve své době nebyl oceněn, nebyl chápán, uznání se mu dostalo až mnohem později. Vžijte se jeden do role malíře, který chce své dílo nabídnout, prodat, a za tím účelem vychválit, a druhý do role galeristy či kurátora, který dílo nechce přijmout. Veďte diskuzi, poznamenejte si stručně své argumenty pro a proti přijetí obrazu.  

Připadá vám tento obraz krásný? Má pro vás estetickou hodnotu? Nebo jeho hodnota spočívá někde jinde?

Možné myšlenky směřující k posouzení obrazu Slečny z Avignonu najdete např. v knize Umění a kýč (Kulka, 2000, s. 72 – 76).

 

Aby to s mojí rodinnou anamnézou bylo ještě složitější, tak mám dva nevlastní strýce z tátovy strany: Georges Braque (1882 – 1963) a Juan Gris (1887 – 1927). Táta Pablo je z nich o fous nejstarší. Také se dožil nejdéle. Zemřel v roce 1973. Považte, žil déle než devadesát let! Oba jeho bratři byli po celý svůj život v jeho stínu. Táta jim neustále unikal, vždy byl o krok napřed. A přitom byl vždy svůj!

 

Na tomto místě je možné přečíst úryvek z knihy „Jiná modernita“ od Františka Mikše, který srovnává malíře Braqua a Picassa (Mikš, 2013, s. 25-31).

 

Spíše než tyto dva vidím tátovi podobného jeho přítele Igora Stravinského (1882 – 1971). Ten nebyl malíř, ale hudební skladatel. Nepocházel ze Španělska jako táta nebo strýc Juan, ani z Francie, jako strýček Georges, nýbrž z Ruska. Igora jsem jako malý vídal poměrně často. Od roku 1910 žil v Paříži a s tátou se přátelil. Když žil později v Americe, tak jsem o něm a jeho úspěších čítával v novinách. Noviny jsem ostatně miloval již jako malý kluk. Vystřihoval jsem si články o něm a uschovával je. Podobně jako můj táta, i Igor byl stále napřed. I když udělal ve své tvorbě nečekaný krok zpět, ohlédl se do historie nebo učinil radikální obrat čelem vzad. Nepolapitelný, nepostihnutelný, nepředvídatelný… a přitom obdivovaný. Když v roce 1971 umřel, také mu táhlo na devadesát. A to se s tátou životním pokušením a radostem života zrovna nestřežili, ba naopak! Jméno Igora Stravinského doporučuji si zapamatovat, proto se u něho ještě chvíli pozastavme, ať se vám zaryje pod kůži.

Pamatuji si jako dnes, když 29. května v roce 1913 Stravinského balet Svěcení jara pobouřil svým neslýchaným rytmem a barbarskou syrovostí publikum pařížského Théatre des Champs-Élysées. Dnes už si toto pozdvižení skladbou a odvážnou choreografií Václava Nižinského, která nespočívala v tradičních nadýchaných sukénkách tanečnic, sotva dokážeme představit, protože jsme jí uvykli. Za těch sto let jsme dohnali Stravinského myšlení v daném okamžiku, kdy on byl opět o míli dál. Podobně jako dnes již snad každý dokáže pochopit mého otce, když se zakoukal do Avignonských slečen a něco si s nimi začal. Dnes se snad již nikdo neptá, kam oba umělci dali oči a uši. Přivykli jsme jejich vidění a slyšení, jejich vnímání a chápání světa, a snad že právě to jejich průkopnictví, novátorství, i nezbytná odvaha z obou učinila velikány dvacátého století. A být velikánem v tomto století, to už něco znamená! To už jste museli být pořádně velicí! Tím, co oba nezávisle na sobě stvořili, jakoby otevřeli stavidla našeho vnímání, posunuli naše smysly o další kus dál, doslova nás kopli do toho nastávajícího šílenství, které ono dvacátého století ještě mělo přinést. Tyto jejich malé krůčky pro člověka se ukázaly být velkými kroky pro lidstvo.

V roce 1919 spolupracovali na baletu Pulcinella pro Ruský balet (Les ballets Russes pod vedením Sergeje Ďagileva působil v letech 1909 – 1929 v Paříži), kdy táta navrhnul kostýmy a kulisy a Igor zkomponoval hudbu. Oba tehdy učinili neočekávaný krok zpět, jakési upření pohledu do historie, aby se shlédli ve starších uměleckých směrech, v tomto případě v klasicismu. Mně však byl mnohem bližší balet Parade z jara roku 1917. Jednalo se o jedno z nejkrvavějších období války, když Ruský balet opět šokoval pařížskou smetánku uvedením nespoutaného představení v cirkusovém stylu, pro který složil hudbu Eric Satie, libreto napsal Jean Cocteau, divadelní program k představení napsal Guillaume Apollianaire a hlavně, kulisy a kostýmy opět navrhl můj táta. Učiněný all-stars team. Průběhu příprav tohoto baletního představení jsem byl po celou dobu přítomen, pobíhal jsem po scéně s baletkami, spouzel jsem po zákulisí, proháněl se mezi oponou, jevištěm a zákulisím, vše jsem pozorně sledoval, bedlivě vnímal, občas jsem jim všem do toho mluvil, tu a tam něco schoval či zašantročil, zkrátka zvídavý desetiletý kluk, který byl středem pozornosti všech těch dospělých, velikých lidí. Bylo zaděláno na další skandál. O baletu Parade se říká, že je kubistickým baletem, ačkoliv v té době to byl spíše již takový můj umíráček, jakési rekviem za mou krátkou, ale obrovskou slávou, která zacházela a upadala. Ironií osudu budiž, že Guillaume Apollinaire v textu programu vůbec poprvé použil slovo „surrealistický“.

 


ÚKOL 3

Pracujte ve dvojicích

Poslechněte si tři krátké hudební ukázky (jsou k dispozici na webových stránkách knihy Zbývá jen hluk od Alexe Rosse: http://www.therestisnoise.com/2007/01/chapter-3-dance.html). Každá z ukázek je z jiné skladby: Svěcení jara (1913) a Pulcinella (1919) od Igora Stravinského a Parade (1917) od Erika Satieho.

Jednotlivým ukázkám zkuste přiřadit následující charakteristiky:

 

„Stravinskij shromáždil lidové melodie, nejprve je rozdrtil na motivické střípky a ty potom vrstvil na sebe a nově uspořádal do kubistických koláží a montáží“ (Ross, 2011, s. 92). „Stravinskij nakládá s hudbou dost bezohledně: strká jí prsty do nosu, a když jí líbá ruku, šlape jí po nohou“ (Debussy Claude). Svěcení jara předstihlo sálavé barvy a hmotnatost pláten Matissových koncentrovanou výbušností a obrovským napětím, které je ve zvukovém komplexu díla dosaženo. Ačkoliv skladatel vychází z tonálního základu, zní přesto jeho hudební řeč nezvykle, rytmika je překvapivě pestrá a působivá a orchestr má oslnivou dokonalost nové stylizace.  Svěcením jara vpadl do umění největší dravec fauvistů, před nímž všechny barvy malířských pláten zbledly“ (Holzknecht, 1964, přebal LP Supraphon). 

 

„Ve dvacátých letech, v souvislosti s obecnějším uměleckým hnutím, se obrátil Stravinskij k neoklasicismu. Odvrátil se do značné míry od živelnosti a expresivnosti a položil důraz
na čistotu a dokonalost skladebného řemesla. Hudebně se inspiroval jednoduchostí raného klasicismu, hlavně G. B. Pergolesim, z něhož vycházel v baletu Pulcinella. Tyto inspirace nebyly nikdy pro Stravinského poutem, zůstal vždy zcela svůj“
(Navrátil, 2011, s. 269). „Ďagilev požádal Stravinského, aby zaranžoval hudbu k baletu z hromádky partitur připisovaných Pergolesimu. Stravinskij provedl více než jen aranžmá: tu a tam prodloužil či zkrátil notu, vnesl do partitury nestejnoměrnost, nerovnoměrnost, neuhlazenost a anomálie, a výsledkem byl Pulcinella, nový typ ultramódní kreace á la Stravinskij“ (Ross, 2011,
s. 104). „15. května 1920 měl Pulcinella premiéru v Paříži. O vytvoření scény se postaral Pablo Picasso. Jak hudební, tak i výtvarná stránka baletu pohoršily nejen samotného Ďagileva, ale i velkou část kritiků, kteří nařkli Stravinského z „plagiátorství“ a z toho, že opouští modernismus. Navzdory kritikům (i toho, že si tímto dílem znepřátelil velkou část uměleckých přátel, včetně Ravela) si Stravinskij na základě tohoto baletu vytvořil styl, který sledoval až do padesátých let“ (wikipedie, heslo „Stravinskij“. Dostupné z http://cs.wikipedia.org/wiki/Igor_Fjodorovi%C4%8D_Stravinskij).

 

„18. května 1917 Ballets Russes opět šokoval francouzskou metropoli, když uvedl nespoutané představení v cirkusovém stylu nazvané Parade (Průvod). Děj, kterého v Průvodu není mnoho, se zabývá otázkou, jak dokážou starší umělecké formy jako vážná hudba či balet přitáhnout diváka i v éře populární hudby, filmu a gramofonu. Na pařížské pouti se principálové kočovného divadla snaží zaujmout kolemjdoucí za pomoci různých kabaretních bavičů (…) Satieho hudba zakládá nový umělecký druh hudební koláže: bujaré písně se nikdy pořádně neodpíchnou, rytmy se prolínají a překrývají a ustávají a znovu začínají, zrychlené celotónové pasáže znějí podobně jako hudba z budoucích kreslených seriálů od Warner Brothers (…) Tehdy poprvé – a Bůh ví, že od té doby mockrát – vtrhla tančírna do Umění s velkým U“ (Ross, 2011, s. 98-99).

 

Otec se seznámil i s dalšími lidmi od Ruského baletu. S balerínou Olgou Chochlovou uzavřel v roce 1918 sňatek. Nutno přiznat, že byla krásnější, než mých pět matek dohromady. I přes její nesmírnou krásu měl táta v životě spoustu žen a milenek. Táta byl zkrátka umělec, bohém a stal se velmi bohatým. Také měl horkou jižanskou krev. Měl charisma, měl, jak se říká sex-appel. To pak dá rozum,že mu ženy ležely u nohou a zobaly mu z jeho barvami ušmudlaných dlaní.

Ale dosti bylo všech příbuzných a přátel. Věřte, že jich bylo nespočet a mnoho z nich se nesmazatelně a zaslouženě zapsalo do pomyslné knihy zvané „Dějiny umění“. Táta se znal s každým. Vraťme se ke mně. Jako malý kluk jsem vše rád zkoumal ze všech stran, obracel jsem před svýma bystrýma očima celý svět, abych ho viděl ze všech úhlů. Rozebíral jsem věci na malé dílky, občas za tím účelem i něco rozbil, jen tak nevinně upustil na zem a nechal roztříštit. A takto roztříštěné střípky jsem pak skládal, rekonstruoval v nové celky, v novou skutečnost. Na hraní s hračkami jsem neměl čas. Spíše mne fascinovaly hudební nástroje, kterých kolem mne byla spousta. A hudebníci, převážně kytaristé, v tom se má španělská krev nezapře. Také tátův stůl a nepřeberné množství věcí na něm. V tomto směru byl pěkný bordelář, ten můj táta. Tátovy láhve vína, jeho dýmka. A později noviny. Reklamní letáky, etiketa na láhvi vína prozrazující odrůdu a ročník. Byl jsem tím doslova posedlý. Kdejaké bezvýznamné a bezcenné lístečky, které by jiný bez povšimnutí vyhodil. Líbila se mi podoba písma. Ven jsem chodil málo, krajina mne tolik neokouzlovala jako tyto prosté, běžné věci. Přesto jsem párkrát s radostí pohledem spočinul na hrstku domů ve venkovské krajině, na viadukt klenoucí se nad nimi, na ráz vesnické architektury jižního Provance, kam jsem s tátou nebo strýcem Braquem občas zavítal. Opakovaně jsem si vrýval do paměti podobu obdivovatelů tátovy práce, obchodníků s obrazy, protože mi jako jedni z mála dokázali upřímně pohlédnout do očí a velice o moji pozornost stáli, tak jako já si přál tu jejich. A mezi námi, na nahou ženu, na tu jsem se podíval vždy velmi rád. Však mi k tomu táta dával nespočet příležitostí.

 

ÚKOL 4

Pracujte ve dvojicích

Kubismus se dělí na tři základní fáze:

1. PREKUBISMUS (1906 – 1909)

Teprve dochází k objevování kubistické perspektivy, předměty jsou zobrazovány základními geometrickými tvary, z barev převládá hnědá a šedá.

2. ANALYTICKÝ KUBISMUS (1909 – 1912)

Zobrazený předmět (zpravidla se jedná o věc, která je divákovi dobře známa, proto
ji ve výsledném celku může rozpoznat) je rozbit na malé části a poté opět poskládán jako mozaika. Jednotlivé části jsou však nazírány z jiné perspektivy, z jiných úhlů pohledu.

3. SYNTETICKÝ KUBISMUS (1912 – 1914)

V této fázi (někdy zvané „vrcholný kubismus“) se kubismus nejvíce přiblížil abstrakci. Využívá koláže (tj. vlepování kousků novin, tapet, dřeva přímo do obrazu). Zobrazovaný předmět je skládán z linií a větších ploch.

Prohlédněte si pozorně následujících šest kubistických obrazů (A, B, C, D, E, F) a zařaďte je do výše uvedených fází. Zkuste jim přiřknout i název (odpovídá přímo vyobrazenému).

 

Podíval jsem se i za hranice Francie. Pravidelně jsem jezdíval na prázdniny do Prahy, kam mne zval Vincenc Kramář. Díky jeho sbírce se se mnou i dnes můžete setkat v Národní galerii v Praze. Tento sběratel měl řadu přátel – malířů a umělců, kteří se mne s radostí ujali: Emil Filla (1882 – 1953), Antonín Procházka (1882 – 1945), Bohumil Kubišta (1884 – 1918), Josef Čapek (1886 – 1945), Vincenc Beneš (1883 – 1979), Václav Špála (1885 – 1946) a další, kteří se v roce 1911 sešli ve Skupině výtvarných umělců, ačkoliv to byli staří známí již z let předchozích. Jen Kubišta, který tehdy tolik pobavil Apollinaira tím, že je vlastně „kubista“ od narození, se do spolků a skupin formálně nechtěl družit. Ironií osudu se později stane, že oba, jak Kubišta, tak Apollinaire, zemřou ve stejném roce 1918 na španělskou chřipku.

Tito milí pánové si již před mým přijetím podobně osvojili expresionismus, se kterým jsem si byl v Praze velmi blízký. Na mnohé výpravy do ateliérů si nás brávali společně, ačkoliv jsme oba byli vzájemně výrazně odlišní, měli jsme rozdílný původ, zkrátka byli jsme oba z jiného těsta. Zatímco já jsem přirozeně mluvil francouzsky (a všichni ti Pražané tak mluvili i se mnou, protože byli vzdělaní, chtěli mít přehled o tom, co se děje v Evropě a dobře si byli vědomi toho, že tím svým slovanským jazykem starý kontinent nedobudou), můj starší kamarád šprechoval německy. Vždycky jsme se ale nějak rukama nohama domluvili. Dokladem toho, že jsme dokázali nalézt společnou řeč, jsou nepochybně obrazy Utěšitel či Salome Emila Filly, Svatý Šebestián Bohumila Kubišty a Prométheus přináší lidstvu oheň Antonína Procházky.

 

ÚKOL 5

Vypracujte samostatně za domácí úkol

Prohlédněte si pozorně následující tři obrazy (A, B, C). Jsou představiteli českého kuboexpresionismu. Přiřaďte k nim následující autory a názvy: Salome Emila Filly, Svatý Šebestián Bohumila Kubišty a Prométheus přináší lidstvu oheň Antonína Procházky.

Ke každému obrazu přiřaďte, z jakého zdroje téma čerpá: antika, křesťanská historie nebo novozákonní příběh. Zjistěte i informace o vyobrazených postavách (tj. Salome, Sv. Šebestián a Prométheus).

Zjistěte, kdo další se postavou Salome zabýval v dramatu, v opeře, v písni a ve výtvarném umění.

 

Většina z těchto malířů nepřežila druhou světovou válku a snad jen Emil Filla byl s mým tátou spřízněný i v padesátých letech. Někteří to věčné zahledění do díla mého táty měli Emilovi snad až téměř za zlé.

V Praze jsem nejraději chodil do kavárny v Domě U Černé Matky boží od architekta Josefa Gočára (1880 – 1945). Někteří hodní Pražané si mne zvali do svých příbytků, ať již bytů nebo honosných vil (Chodkův nájemný dům nebo Kovařovic vila) od architekta Josefa Chochola (1880 – 1956).

Tyto domy pak Pavel Janák (1882 – 1956) s Josefem Gočárem vybavili tak, aby i jejich interiér lahodil mému oku a já se v Čechách cítil jako doma. Seděl jsem si na své židli, ve svém křesle, pil kávu ze svých kávových šálků, což už byl opravdu rozmar a já si tak připadal jako hýčkaný synáček. Tolik péče a pozornosti se snad žádnému děcku nedostávalo. A sochař Otto Gutfreund (1889 – 1927), ten dokonce s ohledem na můj naturel a mírně pokřivený vkus, považte, odléval z bronzu i sochy.

 


ÚKOL 6

Pracujte ve dvojicích

Zkuste určit, která z následujících vil má kubistické tvarosloví?

A, B, C, D

Zkuste určit, která z následujících veřejných budov má kubistické tvarosloví?

A, B, C, D

Zkuste určit, který z následujících kusů sedacího nábytku má kubistické tvarosloví?

A, B, C, D

 

 

Oh oui, moc dobře mi v tom městě stověžatém, ve kterém se toho času nad povídkami a dopisy soužil někde v ústraní pod jhem svého otce trpící Franz Kafka (1883 – 1924), ve městě, v němž se tak těžce snažil z nedalekého Brna prosadit Leoš Janáček (1854 – 1928), oba to až dvacátým stoletím uznaní chráněnci Maxe Broda, bylo. Jako tomu Mozartovi mi mí milí Pražané rozuměli. V té krásné zemi, která toho času vlastně ještě do roku 1918 stále úpěla v područí Rakouskouherské monarchie, ale co se jí pak jednou začne říkat srdce Evropy. A já tak mohu mít pocit, a nemějte mi, prosím, za zlé ten patos na závěr, že to srdce je na správném místě.

 

 

ÚKOL 7

Poslechněte si za domácí úkol Stravinského Svěcení jara.

Případně si přečtěte úryvek z knihy 1913, který se premiérovému představení tohoto baletu věnuje (Illies, 2013, s. 145–147).

 

 

Dokumenty ke stažení:

Úhel pohledu (kubismus) – základní text (tj. zde uvedený příběh kubismu, avšak i s odkazy na jednotlivé slidy v níže přiložené prezentaci)

Úhel pohledu (kubismus) – kompletní úkoly (včetně správného řešení)

Úhel pohledu (kubismus) – prezentace  (z důvodů autorských práv je prezentace bez obrázků 🙁 , je nutné si ji pro realizaci doplnit o obrázky z „citace obrázků“)

CITACE OBRÁZKŮ V POWERPOINTOVÉ PREZENTACI „ÚHEL POHLEDU“

Některé videoprezentace kubistických děl najdete na Khanově škole.

 

Použitá literatura a literatura doporučená k úkolům:

ILLIES, Florian (2013). 1913. Léto jednoho století. Brno: Host.

KULKA, Tomáš (2000). Umění a kýč. Praha: Torst.

MIKŠ, František (2013). Jiná modernita. Brno: Barrister and Principal.

NAVRÁTIL, Miloš (2011). Dějiny hudby. Ostrava: Montanex.

ROSS, Alex (2011). Zbývá jen hluk. Praha: Argo / Dokořán.

 

Bohatá obrazová galerie

Obrazy Pabla Picassa, George Braqua a Juana Grise

Náhledový obrázek je z realizace lekce „Šelmovství barev“ na Gymnáziu v Uničově.

 

 

 

 

Napsat komentář